Čekám s dětmi na autobus, který nás má
odvést k bazénu. Mám s sebou chlapce a dívku, mají autismus a na
zastávce se podle toho chovají. Když se blíží autobus, na řidiči je vidět, že
přemýšlí, jestli chce vůbec zastavit. Máme štěstí, že spolu s námi tu
čekají i další lidé.
„Já si chci sednout,“ upozorní na sebe jedno z mých dětí hned poté, co se za námi zavřou dveře plného autobusu. Pokud si nás do té doby ještě někdo nevšimnul, tak teď už ano. Zatímco mé autistické dítě přemýšlí, koho vyhodí ze sedačky, snažím se ho přesvědčit, že jsme určitě schopní tu chvilku vydržet stát.
„Já si chci sednout,“ upozorní na sebe jedno z mých dětí hned poté, co se za námi zavřou dveře plného autobusu. Pokud si nás do té doby ještě někdo nevšimnul, tak teď už ano. Zatímco mé autistické dítě přemýšlí, koho vyhodí ze sedačky, snažím se ho přesvědčit, že jsme určitě schopní tu chvilku vydržet stát.
„Martine, sanitka!“ upozorní mě druhé na
projíždějící sanitku. Mají rády cokoli houkajícího. „Já bych ji chtěl dohonit,“
vysloví přání směrem k řidiči autobusu.
Autobus se dal do kolébavého pohybu, což
děti trochu zklidnilo. Úleva byla znát i na našich spolucestujících, protože se
přestali dívat do země. Zatímco se snažím vypořádat s kombinací pocitů
vzteku a smutku, soustředím se na představu, že tyhle vyhýbavé pohledy vidím snad jen
já a nikoli mé děti.
Jedno z nich se začne přehrabovat
v batůžku s věcmi. Zajímá mě, co hledá.
„Uvidíš,“ odpoví mi.
„Nechci nic vidět. Chci, abys mi to řekla
hned, protože tuším, že ti to asi zakážu.“
„Asi jsem zapomněla plavky…“
„Máš je už na sobě.“ Vzápětí musím ještě dodat:
„Ne, tady si je kontrolovat nebudeš.“
Najednou řidič zastaví na zastávce, kde na
něj už čeká jiný, aby se vyměnili. Nevím proč to nesnáší, ale plavky ji už nezajímají,
okamžitě zavře oči, rukama si zacpe uši a začne si opakovat nesmyslnou větu,
která ji v takových situacích uklidňuje. Snažím se ji obejmout, ale moc to
nepomáhá. Druhé dítě se směje. Nepřipadá mu to vtipné. Směje se pokaždé, když
je z něčeho nervózní a neví si rady.
A pak
někomu dojde, že nestačí jen nedělat nic špatného, ale že je někdy potřeba
udělat i něco správného, a uvolní nám sedačku. Dívka si okamžitě sedne
k oknu a zaujímá bezpečnostní pozici jako při pádu letadla. Vyndám mobil a
na instagramu najdu fotky její oblíbené skupiny. „Ta zpěvačka s modrou
hlavou se jmenuje jak?“ snažím se upoutat její pozornost. Za chvíli je vše
v pořádku.
Blížíme se k bazénu, takže ještě přijde
otázka, která s bazénem zcela zásadně souvisí: „Dáme si hranolky s kečupem?“
Automaticky se chystám k zamítavé odpovědi, když v tom mi dojde, že
bych si ty pitomé hranolky dal docela taky.
„No, uvidíme, jak se budete chovat,“ zvolím
taktickou odpověď. Jsou zklamané, protože když dospělí řeknou dětem „uvidíme“,
znamená to „nikdy“.
Cestou k bazénu si uvědomím, že někdy
nestačí jen nedělat nic špatného, ale že je někdy potřeba udělat i něco dobrého,
a to něco dobrého mohou být pro dnešek klidně hranolky s kečupem.
