22. 3. 2018

Zima & večeře

   „Dobrý den,“ pozdraví chlapec, když vejdeme do knihkupectví. Chlapec se najednou u dveří zastaví, pár vteřin sebou na místě kýve, a když už je připravený a zvykl si na nové prostředí, pokračujeme dál do obchodu. Přišli jsme spolu vybrat knížky, které pořídíme do stacionáře, kde kromě něho přes týden bydlí i další autisté různého věku a různé míry postižení.
   V ruce držím velkou obrázkovou knížku, díky které se malé děti učí roční období. Nalistuju jaro. Na obrázcích všechno kvete, ptáci si stavějí hnízda, všechno je zelené.
   „Co je tohle za období?“ ptám se ho.
   „Nevím,“ odbyde mě, aniž by se pořádně podíval.
   „Teď je zima, ale za chvíli bude…?“ napovídám.
   „Večeře.“
   A já si v tu chvíli uvědomím, jak je komunikace s autisty pro mě náročná, jak je vyčerpávající pro obě strany.
   Beru tu obrázkovou knížku. Právě s podobnými knížkami se snažíme odstranit strach z mluvení před druhými, a s druhými. Mé děti mají autismus, všichni z nich mají nějaký problém s komunikací a jejich okolí jim to dává pochopitelně najevo. Ne že by třeba nedokázaly mluvit. Ale časem si někteří uvědomí, že ty kecy kolem jim za to nestojí, tak to vzdají. Já nesmím.
   A to je to, co občas řeším před spaním – jestli to někdy můžu vzdát. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nikdy nenapadlo. Vlastně mě to napadá poměrně často. Jenže i já má kolem sebe lidi, kteří to prostě nevzdávají.  
   Jdeme k pokladně, vybrali jsme hned několik knih.
   „Budeš chtít zaplatit,“ zeptám se.
   „Nemám peníze.“
   „Ty ti dám. Ptám se tě, jestli si to chceš zkusit?“
   „Jo.“
   A tak za chvíli poslouchám, jak říká: „Na, tady máš,“ a přes pult podává jednu knihu za druhou.
   „Budete chtít na to tašku?“ zeptá se prodavač.
   „Tak mi ji dejte,“ odvětí chlapec.
   Já stojím jen pár centimetrů od něj a užívám si výraz, ze kterého se dá vyčíst ledacos – štěstí, pocit zadostiučinění i pouhá provokace. Usměju se taky, protože mu závidím. Po tom všem občas nedosažitelně prahnu, i když to poslední se zdá být celkem snadno dosažitelné. Ale jak se to vlastně vezme. Protože u žádné své šťastné vzpomínky jsem nikdy nebyl sám. Protože i k té sprosté provokaci potřebujete nějaké publikum.
   Odcházíme z knihkupectví. Chlapec se loučí se sekuriťákem u dveří. „Pořádně se obleč,“ křikne sekuriťák. „Venku je zima.“
   Ještě že máme tu velkou obrázkovou knížku, díky které se malé děti učí roční období.

8. 3. 2018

Nádraží & Tuc

   Jsem s dětmi na Masarykově nádraží. Mají autismus a mají rády vlaky. Sedíme na lavičce a jíme sušenky Tuc s příchutí barbecue. Jsem rád, že jedí aspoň tu příchuť barbecue, už takhle je někdy obtížné dostat do nich cokoliv, co nějak souvisí s masem. 
   Opodál stojí prodejce Nového prostoru. I on se snaží bojovat s nějakým handicapem. Nabízí noviny a jeho hlas se rozléhá nádražní halou. Musí být slyšet, protože tím největším handicapem je, že jste přehlížený. Má svá přání a sny, stejně jako mé děti.
   „Já tady chci spát,“ vysloví se jedno z dětí. Že autisté milují vlaky není nic nového pod sluncem, ale na přespávání na nádraží ještě nejsem připravený.
   „To nebude problém, spát vás tu bude asi víc,“ odpovím mu a všímám si bezdomovců kolem.
„A co tu budeš jako jíst?“ zajímám se dál. Otočí se jen ke stánku s párkem v rohlíku a já si pomalu začínám uvědomovat, že to s tím přespáním myslí vážně.
   Sny, to je to, oč tu běží. Mé děti si díky svému handicapu na facebooku nikdy nepřečtou motivační citáty o tom, že všichni máme stejnou startovací čáru. Nepřečtou si to díky tomu, protože ji jednoduše nemáme. Je otázka, jestli ji vůbec potřebujeme mít stejnou.
   Abych řekl pravdu, vlastně neznám moc lidí, kteří by si zakládali na tom, abychom se narodili všichni se stejnými podmínkami. Dokonce spousta z nich tvrdí, že je díky tomu život bohatší. Všichni si ale naopak přejí, abychom měli stejnou možnost se s tím životem nějak popasovat.
   Z reproduktorů se ozve hlas, který oznamuje odjezd jednoho z vlaků. Najednou stojíme u vlaku a čekáme, až vyrazí.
   „Jedete nebo ne?“ zeptá se průvodčí.
   „Ano,“ odpoví dítě.
   „Ne,“ odpovím já.
   „Tak si jeďte třeba dalším,“ oznámí nám průvodčí, za kterou se zabouchnou dveře. Já se cítím trochu provinile, děti si užívají odjezd vlaku.
   „Tak půjdeme, ne?“ navrhnu. Děti ukážou směrem, odkud přes veškerý ten hluk je slyšet i klavír, kterým si tu můžete zpříjemnit čekání na vlak. Výjimečně na něj hraje nějaká slečna, která skutečně hrát umí. Hraje natolik krásně, až se kolem zastavují lidé.
   „Dobrý den,“ pozdraví jedno z mých dětí pána stojícího opodál. Pán se jen podívá, kdo ho zdravil, a pak se beze slova opět soustředí na klavír. Chystám se děcku říct, ať si z toho nic nedělá, ale ono si to vysvětlí po svém: „Asi mě nezná.“
   „Jo, to bude tím,“ potvrdím mu jeho verzi. Názor na toho pána si nechám pro sebe, protože tím největším handicapem je, že jste přehlížený.