31. 10. 2017

Buřty & pizza

   Pozoruju jedno z dětí, jak snídá chleba s marmeládou. Většina marmelády mu spadla na tričko, takže střídavě kouše do chleba a olizuje tričko.
   „Až se nasnídáš, vezmeš si něco čistého na sebe, ano?“
   „Proč?“
   „Budeme mít návštěvu.“
   S novináři, kteří byli na cestě k nám, jsme se domluvili, že všichni společně budeme vařit. Při tom se budou moct podívat po zařízení a udělat s dětmi třeba rozhovor. Při podobných příležitostech je na dětech vidět, jak mají při mluvení s cizími lidmi trému. Vypadají, jako by měly obavu, že nebudou znát správnou odpověď. Ostych je ale na obou stranách. Novináři se většinou bojí, aby se nezeptali nějak nevhodně, a děti, aby nevhodně neodpověděly. 
   Aby si návštěva děti získala, vyložila na stůl krabice pizzy a další přísady jako třeba salám a sýr, kterými jsme chtěli pizzu vylepšit. Dokonce se na stole objevily i buřty pro případ, že bychom šli na zahradu opékat.
   Jedno z dětí si začalo pizzu postupně zdobit vším, co na stole našlo. Přidalo salám, olivy, sýr a jelikož byly na stole i ty buřty, skončily tam taky. Jeho pizza evokovala spíš Egypt než slunnou Itálii, protože tvarem a velikostí připomínala pyramidu. „Zapomeň na to, že bych ti k buřtům na tý pizze dával ještě chleba a kečup,“ upozornil jsem ho dopředu.
   Pizza je v troubě a děti ukazují, kde spí, mluví o svých zálibách a úspěších. Ti starší o svých plánech do budoucna, o zaměstnání, vztazích. Snažím se vzpomenout si, kdy naposledy jsem se ptal na jejich plány a sny já. Čím déle tuhle práci děláte, tím méně se ptáte. Vůně pizzy se ale pro tuhle chvíli zdála silnější než syndrom vyhoření.
   Když se děti s novináři loučily, měly v očích radost a na puse kečup. Mé děti velkou část svého života strávily v nějakém ústavu, ještě větší část svého života ho tam stráví. To vám ale nesebere schopnost těšit se z nových vztahů.
   Po obědě jsem je dal spát, v očích ta radost pořád byla. To je na nich úžasné, nestydí se radovat. Dnes to byla ale jiná radost, než když si ke kávě dáte třeba dort – měly radost a byly na sebe hrdé. Pak mám i já důvod k radosti, a možná i k tomu dortu.

15. 10. 2017

Zmrzlina & kozy

   Nastupuju s dětmi do autobusu. Probíhá standardní scénář, kdy nás půlka autobusu chce pustit sednout a ta druhá půlka se tváří, že nás nevidí. Beru děti na zvířecí farmu, aby taky viděly, že existují i jiná zvířata než Tučňáci z Madagaskaru.
   Logicky se ptají, proč tam vlastně jedeme. „Budou tam různá zvířátka - krávy, kozy, prasata…,“ snažím se vzpomenout si na všechno, co bychom tam mohli potkat.
   „Možná i zmrzlina, že jo?“ napadne jedno z dětí.
   První stádo, které na farmě spatříme, je mateřská školka. Mé děti je zdraví. Ale na některých členech stáda jsou vidět určité rozpaky, protože pozdrav neopětují. Rozpoznaly, že mé děti nejsou úplně standardní. Nemám jim to za zlé. Když se s něčím nepotkávám, taky nevím, jak k tomu přistoupit. Slíbím si, že sem budu děti vodit častěji. 
   Odvádím je tedy ke kozám. Od koz už vím, co můžu čekat.
   „Co to je?“ zkouším je.
   „Koza.“
   „Koza nám dává mlíko a z něho vyrábíme třeba sýr. A když je to koza, tak to bude jaký sýr?“
   „Plátkovej?“
   „Kozííííííííí!“ napomenu je. Výraz ty vole pronesu jen v duchu.
   Pomalu se přesouváme dál a já spoléhám na to, že prasata nám přinesou větší štěstí. Jedno z dětí cestou zakopne o kořen stromu, což by mi normálně nevadilo. Ale kořen měl takovou velikost, že je pravděpodobně vidět i z vesmíru. Já i dítě chvíli přemýšlíme, jestli přijde pláč.
   Pomáhám mu na nohy. Ukazuje mi špinavé kalhoty. „Vypadáš jak prase,“ zhodnotím stav jeho oblečení. „Tak si pojď najít chlívek.“ Začne se smát.
   Chvilku jdeme spolu za ruku. Po každém pádu je dobré mít se koho chytnout. Věřím, že je to v tuhle chvíli pro něj užitečnější než pláč. Pohladí mě. Pro mě je to signál, že chce, abych ho pohladil já. Když to udělám, uleví se mu. Cestou přemýšlím, co je větší umění - zda někoho pohladit, nebo si o to pohlazení říct.
   Před námi se objeví chlívek s prasaty. Děti jsou pochopitelně nadšené, protože to tu příšerně smrdí. Některé nemohou pochopit, jak ta prasata můžou žít v takovém svinčíku. Poté, co jsem jim připomněl, jak vypadá jejich pokoj, jim to tak nepochopitelné už nepřipadá.
   „A co jedí prasata?“
   „Všechno.“
   „To jsou jak brácha,“ vzpomene si jedno z dětí na domov.
   Při odchodu si všimnu, že některé děti mají na sobě tolik špíny, jako by na farmě strávily celý měsíc. Je to až umění se za tak krátkou chvíli zprasit. A pokud ne, říct si o pohlazení je už umění určitě.