21. 2. 2018

Autismus & IKEA

   Má práce mimo jiné spočívá v co největším začleněním dětí do společnosti. Trpí autismem a my se společně učíme dovednostem, které jim usnadní život a přiblíží je k větší samostatnosti. Zároveň se jim ale snažím představit i chování běžné populace. Tak jsme se jako každý druhý vypravili do IKEA.
   Děti se začnou rovnat do auta, které má naštěstí devět míst ve třech řadách. Některé děti musí zásadně sedět vpředu, jiné zase vzadu, některé chtějí sedět vedle sebe, jiné se zase moc nemusí. Než se stihneme všichni poskládat, v IKEA už změní kolekci.  
   „Pro co vlastně jedem? Co potřebujem?“ ozve se dětský hlas.
   „To je IKEA. Tady můžeš nakupovat, aniž bys něco potřeboval,“ prozradím jim tajemství.
   Postupně procházíme jednotlivými odděleními. Některé děti si vezmu za ruku, jiným dám do ruky aspoň tu žlutou nákupní tašku, aby byly víc vidět. Samozřejmě se setkáváme s pohledy, ze kterých se dá vyčíst, že autismus a pohovka Friheten k sobě nepatří. Ale asi mi nezbývá nic jiného než sem autisty brát častěji. 
   Přijdeme do oddělením kuchyň a zanedlouho pozoruju jednoho z mých chlapců, jak narovnává prostírání na stole. „Měli to špatně,“ vysvětluje mi, protože vidí, že se trochu mračím. Vyděsila mě představa, že bychom tu teď měli všechno přestavovat. „Ale už je to dobrý, neboj,“ dodá. Bojím, protože vím, že tohle je jen začátek.
   Za chvíli už vybíráme koš na prádlo. „Když se ušpiníte, dáte tam oblečení,“ vysvětluju postup. „A až to bude plný, zajdeme to vyprat. Chcete žlutej nebo zelenej?“ Děti jsou zaskočené. „Většinu oblečení stejně máte špinavou od kečupu, červená a zelená jde k sobě líp,“ vyberu za ně.
   Když přijdeme do oddělení dekorací, nechám děti, aby si vybraly nějaké rámečky na fotky, které pak přijdou k nim na pokoj. „Dáme do nich fotky rodičů,“ snažím se jim udělat radost. Některé se hned usmějí, na některých je ale vidět, že se jim při té vzpomínce začne trochu stýskat. Určitá míra stesku k životu patří, jen nesmí přejít v bolest.     
   Jak už jsem říkal, má práce mimo jiné spočívá v co největším začleněním dětí do společnosti. Takže nemůžeme odtud odejít bez svíčky. „Skočte vybrat nějakou svíčku,“ dostanou děti úkol. Jedno z nich se vrátí s kytkou. „Máš pravdu, sem chodíme nakupovat i věci, které nepotřebujeme.“

1. 2. 2018

Sněhulák & průjem


   Bylo by naivní předstírat, že autisté nevnímají Vánoce. Přinejmenším alespoň mí autisté. Vánoce mají vždy spjaté s pohádkami, dárky, oblíbeným jídlem a taky s prázdninami, které tráví doma s rodiči. Jelikož většinu svého současného života žijí ve stacionáři a s rodiči jsou jen o víkendech, právě čas doma je pro většinu tím největším dárkem.

   Protože se nemůžou dočkat, Vánoce s dětmi řeším pravidelně od léta. Prosinec byl pro ně ale už skutečně náročný.

   „Už se blíží Vánoce, já se těším na Ježíška,“ uslyšel jsem známou větu.

   „Už se to blíží, co? Ještě chvilku vydrž.“

   „A když budu zlobit, tak žádné dárky nedostanu.“

   „Asi ano, jen nebudou tak velké,“ mírnil jsem obavy.

   „To nevadí, já chci stejně jen malý mobil.“

   Na oplátku jsme se snažili vyrobit i něco pro rodiče. Občas si uvědomuju, jak je těžké udělat někomu radost. Jednoduše nevím jak. Říkám si, o kolik těžší to pak mají mé děti. Celý život jsou a pravděpodobně i budou pořád na někom závislé. Čekají, kdo jim co dá. Ale teď měly možnost sami někoho obdarovat a dát možná tak najevo city, pro které obtížně hledají slova i zdraví lidé.

   Jako vánoční dárek pro rodiče jsme s dětmi vyráběli sněhuláky z ruliček od toaletního papíru. Každé z dětí dostalo jednu ruličku a barvy, které slouží k tomu, aby rulička časem připomínala sněhuláka. Děti postupně malovaly oči, nos, pusu, knoflíky… Některé byly nervózní a ruličku si poničily.

   „Moc těch ruliček nemáme, tak se soustřeďte,“ upozorním je. „Musíme zas nějaký nasbírat do zásoby.“

   „Já mám průjem, to půjde rychle,“ oznámí mi jedno z dětí.

   Snažil jsem se dětem vysvětlit, aby si sněhuláka vyrobily podle sebe, že neexistuje žádná špatná barva, a že červený sněhulák je vlastně docela fajn. „Aspoň bude na tom sněhu pořádně vidět,“ napadne mě. I tak mají pořád potřebu se ptát, zda to dělají správně.

   „Máma má červenou ráda. Má i červenou bundu.“

   „Vidíš, červený sněhulák jí bude k tý bundě ladit,“ hledám další pozitiva.

   „A není málo červený?“ znejistí.

   „Ne, myslím, že na tvoji mamku je červený akorát.“ Dítěti se na tváři objeví úsměv a mně následně také.

   Při takové činnosti si vždycky uvědomím, jak moc je pro mé děti důležité, zažít pocit úspěchu a uznání. Ale něco takového potřebujeme zažívat asi všichni. Já mám to štěstí, že právě tyhle pocity můžu zažívat v jejich společnosti, a díky nim.