13. 2. 2019

Rambo & Velikonoce

   Děti do stacionáře nastupují nezvykle ve středu, v úterý bylo ještě 1. ledna. Možná je dobře, že tu první týden nového roku budou jen tři dny. Byly delší dobu doma a autismus si přeci jen zvyklá na změny trochu déle.
   Na některých z nich je vidět, že je Vánoce ještě neopustily. Jsou plné rodičovské lásky, cukru, pohádek a otázek, kdy už budou Velikonoce a čokoládový zajíček.
   „Nějakou dobu to ještě potrvá,“ snažím se uklidnit situaci.
   „Do oběda?“ zeptá se hned jedno.
   „Ano, ale rozhodně ne do toho dnešního,“ odpovím nejednoznačně, protože je dobré jim ta zklamání servírovat postupně.
   Vůbec je dobré po Vánocích začínat se vším tak nějak pomalu. I když je pro většinu obyvatel stacionáře, o které se během roku starám, čas poměrně relativní pojem, moc dobře si uvědomují, že opět utekl jeden rok. Co všechno to pro ně znamená, netuší, a netuším to přesně ani já.
   Někteří z nich ve škole letos postoupí do vyšší třídy, jiní školu ukončí. Bydlí tu i tací, u kterých bych byl rád, kdyby jejich dovednosti zůstaly alespoň tam, kde jsou teď. To všechno přináší čas.  
   Stejně tak jsem i já zvědavý, jaký bude můj nadcházející rok. Trochu doufám, že bych taky mohl postoupit do vyšší třídy a být ve své práci lepší. Vidím na sobě spoustu rezerv. Věřím, že mé okolí jich vidí ještě víc. Nebo si snad udržím aspoň to, co jsem se naučil doteď. Protože končit ještě nehodlám…
   „Cos dostal pod stromeček?“ zeptám se dospívajícího autisty.
   „Dívídíčko Ramba…,“ odpoví. Patrně ho dostal od staršího bráchy. „…jedničku,“ dodá spěšně.
   „Ty jo, ta je ještě dobrá.“
   „Jo, není vůbec poškrábaná.“
   Při téhle odpovědi mi dojde, že už zas musím volit slova, jinak se vůbec nedomluvíme. I mně by se měla servírovat práce postupně. Musím se chytat toho, co znám.
   Děti to mají stejně. Postupně usedají na svá místa, berou do ruky své oblíbené hračky (knížky, dálkový ovladač, tablety, čokoláda…) a snaží se opět přivyknout si prostředí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jen leží a flákají se, ale opak je pravdou. Adaptace je pro autistu práce jako jakákoliv jiná.
   „Co budeme dělat odpoledne? Půjdeme se někam projít?“ zeptám se dětí naivně.
   „Ne,“ ozve se z gauče.
   „Můžeme jít třeba hledat toho velikonočního zajíčka…“
   Některým se najednou zablejskne v očích.
   „Bude to na dlouho?“

   „Asi na čtyři měsíce,“ odpovím popravdě. 

23. 1. 2019

Dveře & okna

   Nasedáme s dětmi do auta směr plavecký bazén. Auto máme poměrně velké, vejde se do něj devět osob, tři batohy s plavkami a ručníky a jeden batoh se sladkostmi jako odměna po plavání.
   V autě má každé své přesně dané místo. Místa u okýnka jsou pochopitelně nejžádanější. Aby to těm, co sedí uprostřed, nebylo líto, hlídají batoh se sladkostmi. Celkem pravidelně se ale stává, že se jeho obsah během cesty ze zcela neznámých důvodů poněkud zmenší.
   Snažím se je trochu namotivovat, takže jim slíbím, že čím víc bazénů uplavou, tím víc sladkostí můžou dostat.
   „Bazén je za kolik kostiček čokolády?“ ptají se.
   „Řekněme, jeden bazén, jedna kostička.“
   „A když si ve sprše umeju hlavu, dostanu kolik čokolády?“ začne okamžité smlouvání.
   „To je snad samozřejmost.“
   „Pro tebe.“
   Všichni se v autě automaticky připoutají. Vědí, že bez toho se nikam nejede. Mám ale takový pocit, jako by sami věděli, co je pro ně dobré. Spousta věcí na světě je vám nějak jasných, aniž byste dokázali říct, jak jste na ně přišli. Takže i když s pásem kolikrát zápasí, než se konečně zapnou, nikdy na něj nezapomínají. Na čištění zubů se tohle moudro bohužel nevztahuje.
   „Marti, až budeme vystupovat, nezavírej dveře,“ upozorní mě dívka ještě dříve, než nastartujeme auto. Nesnáší třískání dveří, ať už normálních nebo třeba od auta. Vždycky si zacpe uši a začne nahlas opakovat svoji mantru, aby tak překřičela zvuk bouchnutí. Když dveře ale zavírá sama, je vše v pořádku.
   Cestou nás zastihne odpolední dopravní špička, všude jsou kolony. Ani autistům se nevyhýbají, takže docela čekáme. Některé z dětí jsou nervóznější než jindy, čekání nemají rády. Nervozita se začne projevovat kýváním dopředu dozadu, někdo místy vykřikne.  
   Uvědomuju si, že je to pro ně těžké. „Už jsme jen kousek, nebojte.“
   „Jakej?“ zeptá se jedno z dětí.
   „Tak počítej do padesáti, pak už tam budem,“ slíbím.
   „Jedna, dva, tři…“ začne rychle počítat a mně dojde, že tímhle tempem jsem ho měl nechat počítat do tisíce.
   Kolem číslice sedmdesát dorazíme na místo a za mnou se okamžitě ozve: „Martine, nezavírej dveře, prosím.“
   „Myslím na to, neboj.“
   Otevírám boční dveře auta a jako vždy zbytečně prosím děti, které sedí nejdál, aby počkaly, až vystoupí ti na kraji. Obsah batohu se sladkostmi se bojím zkontrolovat, ale podle jeho váhy soudím, že tam ještě zůstaly odměny na pár bazénů a jedno umytí hlavy.