Bylo
by naivní předstírat, že autisté nevnímají Vánoce. Přinejmenším alespoň mí
autisté. Vánoce mají vždy spjaté s pohádkami, dárky, oblíbeným jídlem a
taky s prázdninami, které tráví doma s rodiči. Jelikož většinu svého
současného života žijí ve stacionáři a s rodiči jsou jen o víkendech, právě
čas doma je pro většinu tím největším dárkem.
Protože se nemůžou dočkat, Vánoce s dětmi řeším pravidelně od léta.
Prosinec byl pro ně ale už skutečně náročný.
„Už
se blíží Vánoce, já se těším na Ježíška,“ uslyšel jsem známou větu.
„Už
se to blíží, co? Ještě chvilku vydrž.“
„A
když budu zlobit, tak žádné dárky nedostanu.“
„Asi
ano, jen nebudou tak velké,“ mírnil jsem obavy.
„To
nevadí, já chci stejně jen malý mobil.“
Na
oplátku jsme se snažili vyrobit i něco pro rodiče. Občas si uvědomuju, jak je
těžké udělat někomu radost. Jednoduše nevím jak. Říkám si, o kolik těžší to pak
mají mé děti. Celý život jsou a pravděpodobně i budou pořád na někom závislé.
Čekají, kdo jim co dá. Ale teď měly možnost sami někoho obdarovat a dát možná
tak najevo city, pro které obtížně hledají slova i zdraví lidé.
Jako
vánoční dárek pro rodiče jsme s dětmi vyráběli sněhuláky z ruliček od
toaletního papíru. Každé z dětí dostalo jednu ruličku a barvy, které
slouží k tomu, aby rulička časem připomínala sněhuláka. Děti postupně malovaly
oči, nos, pusu, knoflíky… Některé byly nervózní a ruličku si poničily.
„Moc
těch ruliček nemáme, tak se soustřeďte,“ upozorním je. „Musíme zas nějaký
nasbírat do zásoby.“
„Já
mám průjem, to půjde rychle,“ oznámí mi jedno z dětí.
Snažil
jsem se dětem vysvětlit, aby si sněhuláka vyrobily podle sebe, že neexistuje
žádná špatná barva, a že červený sněhulák je vlastně docela fajn. „Aspoň bude
na tom sněhu pořádně vidět,“ napadne mě. I tak mají pořád potřebu se ptát, zda
to dělají správně.
„Máma má červenou ráda. Má i červenou bundu.“
„Vidíš, červený sněhulák jí bude k tý bundě ladit,“ hledám další
pozitiva.
„A
není málo červený?“ znejistí.
„Ne,
myslím, že na tvoji mamku je červený akorát.“ Dítěti se na tváři objeví úsměv a
mně následně také.
Při
takové činnosti si vždycky uvědomím, jak moc je pro mé děti důležité, zažít
pocit úspěchu a uznání. Ale něco takového potřebujeme zažívat asi všichni. Já
mám to štěstí, že právě tyhle pocity můžu zažívat v jejich společnosti, a
díky nim.
