27. 7. 2017

Autismus & chlebíček

   Sedím v kavárně na zahrádce, piju bílé víno. Čtu knížku, ke které se víno hodí, protože za střízliva je těžko pochopitelná. Opodál sedí maminka s malým dítětem, které nemotorně pobíhá po zahradě. Je na ní vidět, že by si taky dala nejraději víno, protože i její dítě je bez něj těžko pochopitelné.
   Přistihnu se, jak místo čtení pozoruju dítě. Asi každé zaměstnání se projeví nějakou „nemocí z povolání“ a má nemoc spočívá v tom, že si místo pěkných maminek všímám spíš nemocných dětí.
   „Dobrý den,“ pozdraví mě maminka a dává mi tak najevo, že už si všimla, jak blbě čumím.
   „Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel.“
   Usměju se na dítě, to úsměv opětuje. Uvědomím si, jak mě ty dětské úsměvy baví. Najednou je přede mnou jeden z důvodů, proč dělám svoji práci.
   Po druhé skleničce vína přestávám své knize opět rozumět a objednávám si obložený chlebíček. Nezakousnu se do něj, ale postupně sním ten zelený bordel navrchu, šunku, vajíčko… Nakonec mi zbyde jen něčím namazaná veka. A až u ní si uvědomím, že přesně takhle jí chlebíček jedno z mých dětí. I tu kapii jsem nechal na straně talíře, protože červená se podle něho prostě nejí.
   Snažím se přijít na to, jestli tohle dělám jen proto, že mi děti začínají chybět, nebo jestli jsem objevil novou formu autismu z vlastní vůle.
   Servírka si přijde pro talíř:
   „Chutnalo vám?“
   „Ano, bylo to dobrý.“
   „Ještě víno? zeptá se. S radostí si uvědomím, že na víno práce s autistickými dětmi vliv nemá, a pokud někdy ano, tak spíš opačný než na červenou kapii.
   „Ještě skleničku.“
   Přebírám jednotlivé rysy svých dětí. V duchu počítám, kolik jich už takhle ve mně je, s kolika jsem se už stihl přivítat, s kolika rozloučit. A pokud někdo přišel s nějakým autistickým chováním, které mě zprvu rozčilovalo, časem jsem se tak začal chovat taky.
   Přál bych si dozvědět se, jestli to mají stejně. Jestli napodobují někdy i ony mě. Asi si večer neotevřou knížku a víno. Nedávno jsem ale jedno z dětí slyšel říct „do prdele“. Na chvilku mě přepadla hrdost, že aspoň něco má po mně.
   Asi každé zaměstnání se projeví nějakou nemocí z povolání - místo pěkných maminek si všímáte spíš nemocných dětí. Ale začnete si vážit i jiných věcí. Kromě zdraví to může být klidně i takové „do prdele“. Protože nikdy nevíte, kdy jedno nebo druhé budete potřebovat.

20. 7. 2017

Tábor & volume 2


   Pokaždé, když přijedeme na tábor, chtějí děti vidět, kde spím a jak vypadá můj pokoj. Nevím, jestli je uklidňuje fakt, že je stejně neútulný jako ten jejich, nebo skutečnost, že zase poznaly něco z mého života, co jim běžně neukazuju. Trávím s nimi většinu jejich času, znám je dobře, ale kolik toho vědí ony o mně? Možná lépe – kolik jsem ochotný jim toho vlastně ukázat? To je teď ale jedno, protože je šest hodin ráno, a právě mi vstoupilo do pokoje dítě:
   „Máš ranní?“ zeptá se. Služby asistentů jsou rozdělené na ranní a odpolední. 
   „Ne, uvidíme se až odpoledne. Teď prosím zavři.“
   „A nevíš, kdo má ranní?“
   „Rád bych ještě spal.“
   „To je jasný, když máš ranní.“
   „Zavřeš ty dveře.“
   „Tak já je zavřu, abys mohl spát.“
   „Děkuju.“
   „Za kliku?“
   „Zavři ty dveře!“
   První dobrovolné setkání s dětmi je až u oběda, dopoledne byly v bazénu. Vyprávějí mi o tobogánu, vířivce a plavčíkovi, který byl na ně tak hodný, že jim půjčil plovací vestu. „A jak sis ji zasloužil?“ zajímám se.
   „Topil jsem se,“ odpoví dítě popravdě.
   Po obědě rozdáváme pohledy. Děti se radují, že jim přišly pohledy, a já mám radost s nimi, protože mi mobil právě oznámil, že mi došla výplata. 
   Společně malujeme. Nikdy jsem tak úplně nepropadl kouzlu malování, ale na dětech mě fascinuje, jak jim dáte do ruky pastelku a ony už prostě vědí, co s ní mají dělat. A možná to tak je se vším – možná že často víme, co bychom měli dělat, jen občas čekáme na tu správnou pastelku.  
   Požádám děti, aby rodičům namalovaly obrázek, jak se tady měly. Holčička s rozbitým kolenem okamžitě sahá po červené pastelce. „A nechci na obrázku vidět žádnou krev,“ upozorním je. Holčička odloží pastelku a vzdychne.
   „Mohli bychom si zahrát nějakou hru,“ navrhuju po chvíli.
   „Třeba Minecraft,“ zbystří jedno z dětí.
   „…nějakou hru venku na zahradě,“ snažím se upřesnit svoji představu.
   „To nevím, jak tam chcete hrát Minecraft.“

   Blíží se konec tábora, takže už děti přicházejí i s prosbou, že chtějí obejmout jako od maminky, nebo pohladit jako od tatínka. Stýská se jim. Společně počítáme na prstech dny, které nám ještě zbývají do konce tábora. Děti se snaží urychlit odjezd předstíráním, že mají méně prstů.

   Během léta máme prázdniny, děti uvidím až za měsíc. Známí se mě ptají, jestli se mi bude po nich stýskat. Nečekají na odpověď a okamžitě dodají, samozřejmě že ano. Abych ale řekl pravdu, potřebuju právě teď ten měsíc, aby se mi zase stýskalo. Čím déle tuhle práci dělám, tím víc ho potřebuju. Ne proto že bych je neměl rád, ale proto abych jim mohl zase dát, co potřebují.   

13. 7. 2017

Tábor & volume 1


   „Kdy už tam budem?“ je nejčastější otázka, která mě následující dva týdny čeká. Až když je zodpovězená tahle otázka, přijde dotaz na to, kam se vůbec vlastně jde. A bude se někam chodit každý den, protože jsem s dětmi na táboře.
   Děti pomalu vstávají a ještě se zavřenýma očima se mě ptají, co dnes budeme dělat. „Půjdeme na rozhlednu.“ Své nadšení projeví tím, že se opět přikryjí peřinou. „Vstávejte! Bude to sranda,“ snažím se je navnadit.
   „Nebude,“ ozve se zpod peřiny.
   „A když s sebou vezmu tatranky?“
   Za chvíli jsou děti už umyté a snídají chleba s marmeládou.
   Kolem penzionu, kde jsme ubytovaní, jsou samé kopce a lesy. Děti ani jedno z Prahy moc neznají. „Ne že tady budete řvát,“ varuju je v lese. „Tady bydlí zvířátka.“
   „A jaký?“
   „Lesní,“ odpovím vyhýbavě, protože se v televizi dívám na dokumenty z Antarktidy, a ne z lesa.
   „Například?“
   „Například tučňák,“ zkusím svoje znalosti z televize.
   „Hurá,“ ozve se.
   Trávíme čas v přírodě a na dětech je znát jiný druh únavy oproti tomu, když ho trávíme ve městě. Děti víc spí a méně se vztekají a brečí. Já si pak uvědomím, kolik podob vlastně mají, a jak moc je ještě neznám. I já jsem teď jiný. Taky víc spím. Ale vztekám se pořád stejně, protože tu není signál.
   „Kdy už tam budem?“
   „Ještě tak jednu tatranku,“ odhaduju vzdálenost k rozhledně.
   Děti jsou z rozhledny nadšené, stánek s občerstvením je otevřený.
   Cestou zpátky si vyprávíme, co nás všechno čeká, až se z tábora vrátíme. Některé děti vzpomínají na mámu, někteří zaměstnanci také.
   Chytají se za ruku, jsou unavené. Všechno jsme už snědli, takže jediná motivace, kterou jim můžu nabídnout, je skutečnost, že se už vracíme zpět na oběd. Potřebuju ale, aby to ještě úplně nevzdávaly, takže jim raději neprozradím, co máme k obědu. 

    Je zvláštní, jak se dětem a dospělým stýská každému jinak. Děti se na tábor těší a první týden vše zvládají skvěle, první smutky se objeví až týden druhý, kdy jim buřty a všeobecná špína už zevšední. Zaměstnanci to mívají opačně. Většinou odjíždíme s těžkým srdcem a kufrem, ale postupně objevujeme kouzlo buřtů, všeobecné špíny a vína.

   „Kdy už tam budem?“ bude možná ta nejčastější otázka, kterou následující dva týdny uslyším. Rozhodně ale nepatří mezi ty nejdůležitější. Pro mě osobně ta nejdůležitější zní: „Kdy se zase uvidíme?“   

23. 6. 2017

Chůvičky & penicilin


   Některé děti mi ještě stačí říct dobrou noc, jiné jsou natolik unavené, že už skoro spí. Pár se jich pokusí aspoň o nějaký zvuk. Jedno potřebuje ještě upravit peřinu, nohy má venku. „Asi mám malou peřinu,“ upozorní mě.
   „Peřinu máš dobrou, jen si ji měl na šířku.“
   „Co to je na šířku?“ začne se najednou zajímat, aby nemusel spát. Na tváři mu hraje úsměv. Vzpomenu si, že když jsem byl malý, dělal jsem to samé. 

16. 6. 2017

Bolest & deka


   Lidé se mě často ptají, jak se mi pracuje, když jsem smutnej. „Musíš být přeci někdy smutnej, ne?“ zeptají se mě tónem, jako by mi to přikazovali. No nemusím, ale občas jsem. Že jsem smutný dost často poznám podle dětí, chovají se ke mně jinak. Většinou jsou potichu a přemýšlejí, co mají dělat. Vlastně mě napodobují.