9. 11. 2018

Dorty & šampaňské

   Možná by to bylo zcela obyčejné úterní odpoledne, nasvačili bychom se a vyrazili se podívat na vlaky nebo krmit kachny. Jenže v lednici se nám chladí dětské šampaňské a čokoládový dort. Jedno z dětí má narozeniny.
   „Kolik ti asi tak je?“ ptám se oslavence, i když to moc dobře vím.
   „Tři…“
   „Není to nějak málo?“ zkusím mu trochu poradit.
   „…tři dorty si dám,“ dokončí svoji větu.
   Oslavenec začne rozdávat talířky s dortem a já poprosím ostatní, aby mu nezapomněli popřát. Někteří mu blahopřejí už s plnou pusou, ale nikdo nezapomene. Na oslavenci je vidět, jak je dojatý. Moc dobře si uvědomuje, že tenhle den je jen jeho. A pokud ne, mým dnešním úkolem a úkolem mých kolegů je, aby si to uvědomil.
   Přál bych mým dětem víc takových dnů. Přál možná není to správné slovo. Myslím si, že je prostě potřebují, ostatně tak jako všechny děti. Na rozdíl od nás dospělých nemají možnost oslavovat narozeniny každý den.   
   „Co jseš? Nějaký zvíře?“ ptám se chlapce, který olizuje už prázdný talíř.
   „Ne, Kuba.“
   „Tak pokračuj,“ vzdávám se vysvětlování, protože tuším, že by to bylo na dlouho.
   Je to oslavencův den, takže předpokládám, že bude chtít odpoledne trávit s autobusem, tramvají a cukrem. Venku je ale až moc hezky na to, abychom celý den jen někam jezdili. Pokouším se tedy navrhnout i krátkou procházku. Odpovědí: „Néééé!“ mi bylo taktně naznačeno, že pokud se chci projít, klidně můžu, ale sám.
   Večer před spaním mi pak vypráví, kolik má dneska za sebou již zmíněných autobusů, tramvají a cukru. Díky tomu všemu pochopitelně nemůže usnout a je plný energie a zážitků. I když podle jeho výrazu tuším odpověď, zeptám se ho, zda si to dnes užil. 
   „Jo.“
   „Tak to zas brzy zopakujeme.“
   „A dort?“
   „Na ten můžeme taky zajít,“ odpovím mu a okamžitě ho vracím zpátky od postele, protože se už začal oblíkat do cukrárny.
   Cestou domů v tramvaji usínám - patrně nedostatek cukru, vzpomenu si na oslavence. A v této souvislosti si uvědomím ještě jednu věc. I když mám narozeniny stejně často jako on, mám pocit, jako bych je slavil méně často. Asi to nějak souvisí s počtem svíček na dortu. Anebo to možná souvisí s tím, že čím jsem starší, tím těžší je pro mě udělat si den pro sebe.

31. 10. 2018

Štrůdl & víly

   Děti se postupně probouzí po poledním klidu a schází po schodech dolů do společenské místnosti na svačinu. Každý z autistů se pustí do svého štrůdlu, někteří i do štrůdlu, který jim nepatří.
   „Hele, to se nedělá, sníst někomu jídlo,“ napomenu zloděje. „Tak mu řekni aspoň promiň.“
   „Promiň, bylo to dobrý,“ projevil zloděj upřímnou lítost. Já jsem zatím odešel pro další porci, abych odškodnil poškozeného.
   Po svačině nás čeká odpolední program, na vycházku si beru dospívajícího chlapce a dívku. Část cesty strávíme v autobuse, kde se u každého z nich bude autismus projevovat jinak. Chlapec bude vyjmenovávat stanice, které nás ještě čekají. Dívka bude zase zapínat všechny otevřené tašky a kabelky, případně někomu dopne nějaký ten knoflík. Událost musí být dokončená.
   Co v takových situacích dělám? Nemůžu změnit jejich diagnózu. Ale snažím se jim vždy předem popsat, co je čeká a na co by si měli dát pozor. Především ale minimalizuju škody. Takže když chlapec vyjmenovává stanice, nemusí to řvát tak, aby to vadilo ostatním cestujícím. Dívce dám zpravidla na hlídaní náš batoh, který má tolik zipů, že jí to na nějakou dobu zaměstná.
   Neznamená to, že bych si svých dětí nevážil. Naopak! Jen je někdy lepší odvést jejich pozornost, než aby si od někoho vyslechly pojednání na téma Takoví lidi by vůbec neměli jezdit autobusem. I beztak potkají dost blbců.
  „Já už chci na výlet!“ dochází dívce trpělivost.
  „Hele, tak zatím postav tuhle skládačku,“ podávám jí puzzle s motivem lesních víl. „Já zatím připravím do batůžku ještě nějakou svačinu.“
   „Nejsou těžký?“
   „Nejsou! Koukni, jak jsou ty víly hubený,“ pokusím se vtip, který přijde vtipný jenom mně.
   Koutkem oka pozoruju dívku, jak jí dílky postupně zapadají do sebe. Usmívá se, dělá jí to radost. Vlastně se poměrně často ve své praxi setkávám s tím, že si mé děti, nebo i dospělí autisté moc nevěří. Spoustu činností dělal někdo za ně. Většinou stačilo, když během dne nic nerozbili, včetně sebe. O to víc jsou pak překvapení ze všeho, co nakonec dokážou. Nejde jen o ten jejich úsměv. Jde i o tu hrdost, která z nich pak vyzařuje.
   Dívka má za chvíli složených všech 54 dílků. Dotáhne mě ke stolu, abych si prohlídl její úspěch.
   „A zavolej to domů, abych tam taky měla pochvalu,“ nakáže mi.
   „A komu to mám zavolat? Mamince, tatínkovi?“
   „Maminkovi.“
   „Děkuju, teď jsi mi hodně pomohla. Tak pojď na autobus.“

28. 9. 2018

Léto & Vánoce

   Řekl bych, že poprázdninové návraty jsou stejně těžké jak pro děti, případně dospělé klienty, tak i pro personál. A stejně tak jako u dětí je i u některých zaměstnanců lepší, když je raději přivedou rodiče, aby si to cestou nerozmysleli.                       
   „Těšil ses?“ zeptám se prvně příchozího a vezmu mu batoh, kde má oblečení na týden.
   „Jo, těšil.“
   „Tak to mám radost.“
   „Ale pak jsem si to rozmyslel,“ odpoví a mě radost zase opouští. „Doma trochu lepší.“  Věřím, že se doma cítí lépe. Stejně jako většina z nás. Jen stěží můžu konkurovat rodičům, bráchovi, a v jeho konkrétním případě ještě kočce, kterou mají doma, a se kterou se dívá na televizi.
   Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že jsme týdenní stacionář a ne domov, přesto že tady tráví víc času než doma. A i když mě taková věta vždycky trochu zamrzí, od té doby se mi pracuje lépe, protože si nemusím na nic hrát.
   Nesnažím se pro ně vytvořit domov, ale místo, které by jim domov aspoň připomínalo, místo, kde jim bude přes týden dobře. Občas se mi ale podaří, že se tady cítí jako doma. Většinou se v té chvíli cítím stejně a často se mi vybaví právě tyhle okamžiky, když se mě někdo ptá na smysl mé práce.
   „Cos dělal v létě?“ vyzvídám dál.
   „Koukal na televizi.“
   „Pořád?“
   „Pořád ne, taky jsem musel někdy spát.“
   Během dopoledne postupně dorazí i všichni ostatní, v ruce obvykle drží větší či menší sladkou motivaci. Každý na změny reaguje různě rychle. Některé z dětí je hned ve svém živlu, jiné potřebuje týdny, než si opět zvykne na jiný režim. Než si najde své záchytné body ve světě, který je pro mnohé autisty těžko uchopitelný.
   Jedna věc to ale celé usnadňuje – to, že se na sebe většinou všichni těšili. Každý tu má nějakého kamaráda, se kterým se poměrně dlouhou dobu neviděl a opět nějakou dobu potrvá, než si zase polezou na nervy. Krásně se tu ukazuje, jak jsou vztahy ten nejpevnější záchytný bod.
   Dnes dorazil i malý chlapec, který je u nás úplně první den. Je zajímavé sledovat, jak se seznamuje s okolím. Každý preferuje určitý styl - smysl. Někdo se dívá, jiný si potřebuje vše osahat, další zase vše ochutnat. Občas se objeví i tací, kteří potřebují vše rozbít. Posadí se a rozhlíží se kolem sebe.
   „Vůbec to neutíká,“ povzdechne si chlapec v křesle.
   „Neboj, oběd bude za chvíli.“
   „Ne oběd.“
   „Tak na co čekáš?“
   „Na Vánoce.“