26. 12. 2018

Reklamy & děvkař

   Blíží se půl sedmá večer. V televizi se pomalu loučí Tomáš Matonoha se svým pořadem Co na to Češi a otevírá se autistické okénko s názvem Ulice.
   Ve stacionáři žije hned několik autistů, kteří se bez Ulice neobejdou. Není to tak, že by nutně potřebovali terapii zrovna tímto seriálem, ale pro mě ze zcela neznámých důvodů jim sledování Ulice dělá dobře – autistům, a ještě mojí mamce.
   Posadím se na sedačku u televize a snažím se spolu s nimi trochu ponořit do příběhu. Všimnu si, že se jeden z herců během krátké chvíle líbá už s druhou ženskou.
   „Hele, není on trochu děvkař?“ zajímám se.
   „Nevím,“ odpoví dospívající autista.
   „Vždyť to přece sleduješ každý den.“
   „Nevím, co je děvkař.“
   „Jako že má dvě holky.“
   „Je to děvkař,“ ujistí mě i sebe.
   Pro autisty je svět v mnohém nepochopitelný. Stojí na pravidlech, které jim nedávají smysl. Život v seriálu Ulice je pro ně asi v mnohém jednodušší. Můžete si ho dát nahlas nebo ztišit, je prokládán reklamami, a když ho máte už plné zuby, prostě ho vypnete. Když o tom tak přemýšlím, vlastně i já sám bych něco takové někdy bral.
   Děj pomalu plyne a já se přistihnu, že mi padá hlava. Hlavu a v podstatě i zbytek těla mi nadzvedne až reklama, která oproti seriálu křičí. Rychle sáhnu po ovladači, abych ztlumil zvuk.
   „Ale nepřepínej to!“ upozorní mě autista.
   „Vždyť je teď stejně reklama.“
   „Jo, to je pravda. Ale v Ulici, tak to nepřepínej.“
   A tak jsem poctivě shlédnul všechny reklamy, protože v autistickém světě musí být vše ukončené tak, jak to jejich svět potřebuje.
   Že reklama už skončila jsem poznal podle milého pobídnutí: „Dej to nahlas, už to běží!“ Hodiny na zdi začaly ukazovat sedm hodin, čeká mě ještě půl hodiny podřimování, spočítám si. Jenže za okamžik jsem svědkem, že se po sedmé v Ulici začnou odehrávat první erotické scény. Sice v podprsenkách, ale přeci.
   Někteří autisté se začnou hned smát. Ze zkušenosti vím, že to nemá s humorem nic společného. Prostě jen nevědí, jak na takovou situaci reagovat, tak se prostě smějí. Nedivím se jim. Občas se bohužel chovám stejně, a to i v reálném životě.
   Erotické scény za pár desítek minut vystřídají závěrečné titulky.
   „Jak se ti to líbilo?“ ptám se.
   „Dobrý?“
   „A co se ti líbilo nejvíc?“
   „Že jsme se dívali spolu,“ odpoví autista a já mu odpustím i to, že jsem se musel dívat na ty pitomé reklamy.