23. 11. 2018

Jágr & autismus

   Dostanu ránu do hlavy, která mě probudí z letargie a vrátí zpět do reality. Jsme s dětmi v tělocvičně. Děti mají tuhle aktivitu poměrně rády, protože jde o jediný čas, kdy mi můžou legálně ubližovat. Ve společnosti se tato aktivita běžně nazývá sport.
   „Au, dávej trochu pozor,“ ohradím se vůči zákeřné ráně. „Míčem do hlavy to celkem bolí.“
   „Tebe taky?“ podivuje se.
   Důvodů, proč sem chodíme, je hned několik – děti zde mohou běhat a křičet, co jim hrdlo a autismus dovolí. Baví je i házení míčem do oken, která jsou zamřížovaná. Kromě odreagování se sem ale chodíme učit i kolektivním činnostem, které jsou díky jejich diagnóze náročné. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, vyhrávat i prohrávat.
   A právě něčí prohra někdy vede k agresi, protože všichni jsme si do tělocvičny přišli pro pocit vítězství. Beru si jedno z dětí stranou, jeho prohra vedla k poškrábání vítěze. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo a zároveň vnímat jeho pocity. Vyrovnat se s prohrou je náročné i bez autismu.
   Všimnu si čísla 68, které má na tričku:
   „Dres s tímhle číslem nosí Jaromír Jágr,“ povím chlapci s hrdostí, jako bych to Nagano vyhrál sám.
   „Tak to je super.“
   „Znáš ho?“
   „Ne.“
   Následuje omluva, přijmutí omluvy a hledání další hlavy, do které by se mohly trefit míčem. I zákeřnost může vést ke spolupráci. Autisti necítí zášť nebo křivdu. Alespoň ne ty moji. Okamžitě přijmou omluvu. V některých oblastech projevují větší lidskost než já.
   Rád bych se tohle taky jednou naučil. A dokud se máte co naučit, není důvod měnit zaměstnání. Tolik asi k otázce, jak dlouho se dá dělat má práce, respektive jak dlouho by se dělat měla.
   Na konci tělocviku si vyndáme ještě žíněnky, aby množství adrenalinu dostaly opět na přijatelnou míru. Většinou si vyberou nějakého asistenta a zalehnou ho. Když už jsem od dětí dostatečně poslintanej, zavelím k odchodu.
   „Tak jdeme, čeká nás večeře!“
   „Co máme?“ 
   „Pomazánku,“ odpovím.
   „Tak to nemusíme spěchat.“
   Cestou z tělocvičny potkáváme malé děti, které nás střídají. Někteří rodiče, které je doprovázejí, jsou překvapení, že střídají zrovna nás. Zvláštní, děti překvapené nejsou. Odlišnost je začne udivovat až časem. Ale třeba taky ne.

9. 11. 2018

Dorty & šampaňské

   Možná by to bylo zcela obyčejné úterní odpoledne, nasvačili bychom se a vyrazili se podívat na vlaky nebo krmit kachny. Jenže v lednici se nám chladí dětské šampaňské a čokoládový dort. Jedno z dětí má narozeniny.
   „Kolik ti asi tak je?“ ptám se oslavence, i když to moc dobře vím.
   „Tři…“
   „Není to nějak málo?“ zkusím mu trochu poradit.
   „…tři dorty si dám,“ dokončí svoji větu.
   Oslavenec začne rozdávat talířky s dortem a já poprosím ostatní, aby mu nezapomněli popřát. Někteří mu blahopřejí už s plnou pusou, ale nikdo nezapomene. Na oslavenci je vidět, jak je dojatý. Moc dobře si uvědomuje, že tenhle den je jen jeho. A pokud ne, mým dnešním úkolem a úkolem mých kolegů je, aby si to uvědomil.
   Přál bych mým dětem víc takových dnů. Přál možná není to správné slovo. Myslím si, že je prostě potřebují, ostatně tak jako všechny děti. Na rozdíl od nás dospělých nemají možnost oslavovat narozeniny každý den.   
   „Co jseš? Nějaký zvíře?“ ptám se chlapce, který olizuje už prázdný talíř.
   „Ne, Kuba.“
   „Tak pokračuj,“ vzdávám se vysvětlování, protože tuším, že by to bylo na dlouho.
   Je to oslavencův den, takže předpokládám, že bude chtít odpoledne trávit s autobusem, tramvají a cukrem. Venku je ale až moc hezky na to, abychom celý den jen někam jezdili. Pokouším se tedy navrhnout i krátkou procházku. Odpovědí: „Néééé!“ mi bylo taktně naznačeno, že pokud se chci projít, klidně můžu, ale sám.
   Večer před spaním mi pak vypráví, kolik má dneska za sebou již zmíněných autobusů, tramvají a cukru. Díky tomu všemu pochopitelně nemůže usnout a je plný energie a zážitků. I když podle jeho výrazu tuším odpověď, zeptám se ho, zda si to dnes užil. 
   „Jo.“
   „Tak to zas brzy zopakujeme.“
   „A dort?“
   „Na ten můžeme taky zajít,“ odpovím mu a okamžitě ho vracím zpátky od postele, protože se už začal oblíkat do cukrárny.
   Cestou domů v tramvaji usínám - patrně nedostatek cukru, vzpomenu si na oslavence. A v této souvislosti si uvědomím ještě jednu věc. I když mám narozeniny stejně často jako on, mám pocit, jako bych je slavil méně často. Asi to nějak souvisí s počtem svíček na dortu. Anebo to možná souvisí s tím, že čím jsem starší, tím těžší je pro mě udělat si den pro sebe.

31. 10. 2018

Štrůdl & víly

   Děti se postupně probouzí po poledním klidu a schází po schodech dolů do společenské místnosti na svačinu. Každý z autistů se pustí do svého štrůdlu, někteří i do štrůdlu, který jim nepatří.
   „Hele, to se nedělá, sníst někomu jídlo,“ napomenu zloděje. „Tak mu řekni aspoň promiň.“
   „Promiň, bylo to dobrý,“ projevil zloděj upřímnou lítost. Já jsem zatím odešel pro další porci, abych odškodnil poškozeného.
   Po svačině nás čeká odpolední program, na vycházku si beru dospívajícího chlapce a dívku. Část cesty strávíme v autobuse, kde se u každého z nich bude autismus projevovat jinak. Chlapec bude vyjmenovávat stanice, které nás ještě čekají. Dívka bude zase zapínat všechny otevřené tašky a kabelky, případně někomu dopne nějaký ten knoflík. Událost musí být dokončená.
   Co v takových situacích dělám? Nemůžu změnit jejich diagnózu. Ale snažím se jim vždy předem popsat, co je čeká a na co by si měli dát pozor. Především ale minimalizuju škody. Takže když chlapec vyjmenovává stanice, nemusí to řvát tak, aby to vadilo ostatním cestujícím. Dívce dám zpravidla na hlídaní náš batoh, který má tolik zipů, že jí to na nějakou dobu zaměstná.
   Neznamená to, že bych si svých dětí nevážil. Naopak! Jen je někdy lepší odvést jejich pozornost, než aby si od někoho vyslechly pojednání na téma Takoví lidi by vůbec neměli jezdit autobusem. I beztak potkají dost blbců.
  „Já už chci na výlet!“ dochází dívce trpělivost.
  „Hele, tak zatím postav tuhle skládačku,“ podávám jí puzzle s motivem lesních víl. „Já zatím připravím do batůžku ještě nějakou svačinu.“
   „Nejsou těžký?“
   „Nejsou! Koukni, jak jsou ty víly hubený,“ pokusím se vtip, který přijde vtipný jenom mně.
   Koutkem oka pozoruju dívku, jak jí dílky postupně zapadají do sebe. Usmívá se, dělá jí to radost. Vlastně se poměrně často ve své praxi setkávám s tím, že si mé děti, nebo i dospělí autisté moc nevěří. Spoustu činností dělal někdo za ně. Většinou stačilo, když během dne nic nerozbili, včetně sebe. O to víc jsou pak překvapení ze všeho, co nakonec dokážou. Nejde jen o ten jejich úsměv. Jde i o tu hrdost, která z nich pak vyzařuje.
   Dívka má za chvíli složených všech 54 dílků. Dotáhne mě ke stolu, abych si prohlídl její úspěch.
   „A zavolej to domů, abych tam taky měla pochvalu,“ nakáže mi.
   „A komu to mám zavolat? Mamince, tatínkovi?“
   „Maminkovi.“
   „Děkuju, teď jsi mi hodně pomohla. Tak pojď na autobus.“