26. 12. 2018

Reklamy & děvkař

   Blíží se půl sedmá večer. V televizi se pomalu loučí Tomáš Matonoha se svým pořadem Co na to Češi a otevírá se autistické okénko s názvem Ulice.
   Ve stacionáři žije hned několik autistů, kteří se bez Ulice neobejdou. Není to tak, že by nutně potřebovali terapii zrovna tímto seriálem, ale pro mě ze zcela neznámých důvodů jim sledování Ulice dělá dobře – autistům, a ještě mojí mamce.
   Posadím se na sedačku u televize a snažím se spolu s nimi trochu ponořit do příběhu. Všimnu si, že se jeden z herců během krátké chvíle líbá už s druhou ženskou.
   „Hele, není on trochu děvkař?“ zajímám se.
   „Nevím,“ odpoví dospívající autista.
   „Vždyť to přece sleduješ každý den.“
   „Nevím, co je děvkař.“
   „Jako že má dvě holky.“
   „Je to děvkař,“ ujistí mě i sebe.
   Pro autisty je svět v mnohém nepochopitelný. Stojí na pravidlech, které jim nedávají smysl. Život v seriálu Ulice je pro ně asi v mnohém jednodušší. Můžete si ho dát nahlas nebo ztišit, je prokládán reklamami, a když ho máte už plné zuby, prostě ho vypnete. Když o tom tak přemýšlím, vlastně i já sám bych něco takové někdy bral.
   Děj pomalu plyne a já se přistihnu, že mi padá hlava. Hlavu a v podstatě i zbytek těla mi nadzvedne až reklama, která oproti seriálu křičí. Rychle sáhnu po ovladači, abych ztlumil zvuk.
   „Ale nepřepínej to!“ upozorní mě autista.
   „Vždyť je teď stejně reklama.“
   „Jo, to je pravda. Ale v Ulici, tak to nepřepínej.“
   A tak jsem poctivě shlédnul všechny reklamy, protože v autistickém světě musí být vše ukončené tak, jak to jejich svět potřebuje.
   Že reklama už skončila jsem poznal podle milého pobídnutí: „Dej to nahlas, už to běží!“ Hodiny na zdi začaly ukazovat sedm hodin, čeká mě ještě půl hodiny podřimování, spočítám si. Jenže za okamžik jsem svědkem, že se po sedmé v Ulici začnou odehrávat první erotické scény. Sice v podprsenkách, ale přeci.
   Někteří autisté se začnou hned smát. Ze zkušenosti vím, že to nemá s humorem nic společného. Prostě jen nevědí, jak na takovou situaci reagovat, tak se prostě smějí. Nedivím se jim. Občas se bohužel chovám stejně, a to i v reálném životě.
   Erotické scény za pár desítek minut vystřídají závěrečné titulky.
   „Jak se ti to líbilo?“ ptám se.
   „Dobrý?“
   „A co se ti líbilo nejvíc?“
   „Že jsme se dívali spolu,“ odpoví autista a já mu odpustím i to, že jsem se musel dívat na ty pitomé reklamy.

23. 11. 2018

Jágr & autismus

   Dostanu ránu do hlavy, která mě probudí z letargie a vrátí zpět do reality. Jsme s dětmi v tělocvičně. Děti mají tuhle aktivitu poměrně rády, protože jde o jediný čas, kdy mi můžou legálně ubližovat. Ve společnosti se tato aktivita běžně nazývá sport.
   „Au, dávej trochu pozor,“ ohradím se vůči zákeřné ráně. „Míčem do hlavy to celkem bolí.“
   „Tebe taky?“ podivuje se.
   Důvodů, proč sem chodíme, je hned několik – děti zde mohou běhat a křičet, co jim hrdlo a autismus dovolí. Baví je i házení míčem do oken, která jsou zamřížovaná. Kromě odreagování se sem ale chodíme učit i kolektivním činnostem, které jsou díky jejich diagnóze náročné. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, vyhrávat i prohrávat.
   A právě něčí prohra někdy vede k agresi, protože všichni jsme si do tělocvičny přišli pro pocit vítězství. Beru si jedno z dětí stranou, jeho prohra vedla k poškrábání vítěze. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo a zároveň vnímat jeho pocity. Vyrovnat se s prohrou je náročné i bez autismu.
   Všimnu si čísla 68, které má na tričku:
   „Dres s tímhle číslem nosí Jaromír Jágr,“ povím chlapci s hrdostí, jako bych to Nagano vyhrál sám.
   „Tak to je super.“
   „Znáš ho?“
   „Ne.“
   Následuje omluva, přijmutí omluvy a hledání další hlavy, do které by se mohly trefit míčem. I zákeřnost může vést ke spolupráci. Autisti necítí zášť nebo křivdu. Alespoň ne ty moji. Okamžitě přijmou omluvu. V některých oblastech projevují větší lidskost než já.
   Rád bych se tohle taky jednou naučil. A dokud se máte co naučit, není důvod měnit zaměstnání. Tolik asi k otázce, jak dlouho se dá dělat má práce, respektive jak dlouho by se dělat měla.
   Na konci tělocviku si vyndáme ještě žíněnky, aby množství adrenalinu dostaly opět na přijatelnou míru. Většinou si vyberou nějakého asistenta a zalehnou ho. Když už jsem od dětí dostatečně poslintanej, zavelím k odchodu.
   „Tak jdeme, čeká nás večeře!“
   „Co máme?“ 
   „Pomazánku,“ odpovím.
   „Tak to nemusíme spěchat.“
   Cestou z tělocvičny potkáváme malé děti, které nás střídají. Někteří rodiče, které je doprovázejí, jsou překvapení, že střídají zrovna nás. Zvláštní, děti překvapené nejsou. Odlišnost je začne udivovat až časem. Ale třeba taky ne.

9. 11. 2018

Dorty & šampaňské

   Možná by to bylo zcela obyčejné úterní odpoledne, nasvačili bychom se a vyrazili se podívat na vlaky nebo krmit kachny. Jenže v lednici se nám chladí dětské šampaňské a čokoládový dort. Jedno z dětí má narozeniny.
   „Kolik ti asi tak je?“ ptám se oslavence, i když to moc dobře vím.
   „Tři…“
   „Není to nějak málo?“ zkusím mu trochu poradit.
   „…tři dorty si dám,“ dokončí svoji větu.
   Oslavenec začne rozdávat talířky s dortem a já poprosím ostatní, aby mu nezapomněli popřát. Někteří mu blahopřejí už s plnou pusou, ale nikdo nezapomene. Na oslavenci je vidět, jak je dojatý. Moc dobře si uvědomuje, že tenhle den je jen jeho. A pokud ne, mým dnešním úkolem a úkolem mých kolegů je, aby si to uvědomil.
   Přál bych mým dětem víc takových dnů. Přál možná není to správné slovo. Myslím si, že je prostě potřebují, ostatně tak jako všechny děti. Na rozdíl od nás dospělých nemají možnost oslavovat narozeniny každý den.   
   „Co jseš? Nějaký zvíře?“ ptám se chlapce, který olizuje už prázdný talíř.
   „Ne, Kuba.“
   „Tak pokračuj,“ vzdávám se vysvětlování, protože tuším, že by to bylo na dlouho.
   Je to oslavencův den, takže předpokládám, že bude chtít odpoledne trávit s autobusem, tramvají a cukrem. Venku je ale až moc hezky na to, abychom celý den jen někam jezdili. Pokouším se tedy navrhnout i krátkou procházku. Odpovědí: „Néééé!“ mi bylo taktně naznačeno, že pokud se chci projít, klidně můžu, ale sám.
   Večer před spaním mi pak vypráví, kolik má dneska za sebou již zmíněných autobusů, tramvají a cukru. Díky tomu všemu pochopitelně nemůže usnout a je plný energie a zážitků. I když podle jeho výrazu tuším odpověď, zeptám se ho, zda si to dnes užil. 
   „Jo.“
   „Tak to zas brzy zopakujeme.“
   „A dort?“
   „Na ten můžeme taky zajít,“ odpovím mu a okamžitě ho vracím zpátky od postele, protože se už začal oblíkat do cukrárny.
   Cestou domů v tramvaji usínám - patrně nedostatek cukru, vzpomenu si na oslavence. A v této souvislosti si uvědomím ještě jednu věc. I když mám narozeniny stejně často jako on, mám pocit, jako bych je slavil méně často. Asi to nějak souvisí s počtem svíček na dortu. Anebo to možná souvisí s tím, že čím jsem starší, tím těžší je pro mě udělat si den pro sebe.