31. 12. 2016

PF & 2017


   Občas potkáme v životě lidi, kteří jsou tak dobří, že kdybyste s nimi hráli „na schovávanou“, nikdy je nenajdete. Jsou tak dobří, že bych s nimi ani nechtěl hrát. Protože nechat se najít, nechat se někým objevit, je vlastně strašně fajn.
   Dokonce si živě vzpomínám na ten pocit, když jsem tu hru hrál naposledy a má skrýš byla prozrazena. Od té doby se schovávám daleko lépe a spíše za slova než za keř.
   Lidé se mě ptají, jak se přihodilo, že jsem začal pracovat zrovna s autisty. Nic se nepřihodilo, prostě jsem se rozhodl. Jednoho dne jsem se přestal schovávat a začal vidět i věci, které jsem dříve neviděl – třeba lehce přehlédnutelné úspěchy dětí.
   Dnes se už dokážu radovat z toho, když se dítě vyčůrá na záchodě, i když aby se vyčůralo přímo do záchodu ještě nějakou dobu potrvá. Že si už s vámi umyje vlasy, i když ho ten šampón pálí v očích. Že za vámi přijde, když ho něco trápí.
   Nedávno se někdo podivil, jak je možné, že ještě nejsem odpočatý, když jsem spal i odpoledne. Tahle věta mě fascinovala. Respektive mě fascinoval názor okolí, že můžete za dvě hodiny „dohnat“ něco, co jste během roku vydali. Ale pokud jsem pořád ještě víc šťastný než unavený, má to smysl, protože jsem se nechal najít.

17. 12. 2016

Jogurt & Pinguí


   Práce s dětmi s postižením je jako jízda po vedlejší silnici – brzdíte, hodně se rozhlížíte a cesta je mnohem delší. Objevíte se na křižovatce častěji než jiní. A v některých situacích se musíte záměrně rozhodnout pro obtížnější cestu jednoduše proto, že vám na tom druhém záleží. 

10. 12. 2016

Hračky & Prostřeno


   Mám v práci autistického chlapce, jehož nejoblíbenější zálibou je listování katalogem. Vlastně to je několik katalogů spojených v jeden. Obsahuje nabídku ojetých aut, potravin a nábytku. 

 

3. 12. 2016

Štěstí & inteligence


   Dívám se, jak jedno z mých dětí hladí druhé. Dělá to stylem, jako by z něho chtělo něco setřít – možná smutek, co já vím. Myslím, že to musí i trochu bolet. Když za chvíli přestanou, obě děti se tváří spokojeně. Pokrytec by mohl říct, že jsou šťastné, protože jsou hloupé. Ale štěstí s inteligencí nijak nesouvisí. Dotek je forma komunikace, při které hladíte i sami sebe.

26. 11. 2016

Alimenty & odpadky


    Když máte blbej den, nikdy si nedržte agresivní klienty za zády – vycítí to, znejistí, dostanou strach a udeří vás. Tahle rada by se asi dala směle aplikovat klidně i v bankovnictví. Ale já pracuju především s autisty. Někteří z mých autistů jsou agresivní a já mám někdy blbej den.

12. 11. 2016

Místo & čas


   Někteří rodiče nechávají své děti rovnou u branky, jiné je doprovodí alespoň do šatny. Ani jedno z dětí nebrečí, už si zvykly. V šatně má každé z dětí svůj věšák, pozná ho podle fotky. Při příchodu ale většinou nemají čas hledat svoji fotografii, takže to v šatně vypadá, že bundy vlastní jen jedno dítě.

5. 11. 2016

Tanga & seberealizace


   Návštěva koupelny je pro mé děti něco jako chození do práce. Když se blíží ten okamžik, většinou začnou tvrdit, že se nemohou z důvodu nemoci dostavit, případně že se objevila jiná nečekaná překážka.
    „Skoč si pro pyžamo.“
   „Kde je?“ ptá se.
   „Tam kde sis ho nechal,“ odpovím. Schválně odchází na opačnou stranu, než by měl.

22. 10. 2016

Autismus & trsátko

   V čem spočívá má práce s autisty?
   Autismus je odvozen z řeckého slova autos – sám. Tomu odpovídá i obraz na dětském hřišti. Na každém konci houpačky sedí jedno z mých dětí. Polovina dětí visí díky své nízké váze ve vzduchu. Mám tedy dost času na to, abych jim připravil svačinu. Když je svačina hotová, těžší děti se ke mně rozběhnou, ti lehčí nejdříve spadnou a pak se rozběhnou také.

15. 10. 2016

Klub & rváčů

   Pořád jsem ještě nepřišel na to, jak autistické děti zahánějí podzimní depresi. Nechodí do kaváren, nekouří, nepijí kafe ani víno, místo starých alb U2 se vrací ke starým epizodám Spongeboba v kalhotách. Letní prázdniny jsou pryč a do Vánoc ještě daleko. Je jen otázka času, kdy založí „Klub rváčů“.

8. 10. 2016

Pátek & kalhoty

   Je pátek odpoledne. Děti čekají na rodiče, kteří si je berou na víkend domů.
   „Martinku, někdo zvoní. Já chci otevřít.“ Sice nedokáže říct, co je za den, ale ví, že dnes jede domů.
   „Tak pojď se mnou,“ odpovím mu, protože pro něj jiná varianta stejně neexistuje. Za ta léta už vím, v kolik hodin si jaký rodič pro své dítě přijde. Chlapec se mě drží za ruku, jdeme spolu otevřít dveře a já odpočítávám vteřiny do jeho zklamání.

1. 10. 2016

Snídaně & léky

   Sedím u stolu, piju kafe. Je za 5 minut 7 hodin. U autistů se občas objevují poruchy spánku a příjmu potravy. Děti, které ani jedním netrpí, tu už sedí se mnou – mají hlad a ptají se, co budeme dnes dělat. Počkám ještě pár minut a půjdu budit ty, které by ještě spaly. První obličej, který ten den uvidí, je můj. Nejsem si zcela jistý, jestli to autismu nějak prospívá…

24. 9. 2016

Tramvaj & tancování

   Jedeme spolu tramvají. Sedíme s Ditou ve druhé soupravě, protože kdyby se náhodou měnili řidiči a ona si to všimla, musíme vystoupit a počkat na další tramvaj. Ale nesmí to být ta stará, co při zavírání dveří tak strašně píská, protože i když si drží uši, je to pro ni utrpení. Některé zvuky nebo vůně jsou pro autistické děti těžko snesitelné.

10. 9. 2016

Zločin & trest

   V mém oboru si předsevzetí dáváte místo v lednu v září, čas tu plyne jinak. Nevím, s jakým předsevzetím k nám Luboš nastupoval, každopádně přišel z dětské psychiatrie. Opakovaně napadl matku i spolužáky. Je to dospívající chlapec s Aspergerovým syndromem – jinak řečeno jde o chytrého autistu.

3. 9. 2016

Kuchařka & Spongebob

   Spánek, sex a jídlo – tři ukazatelé, které o nás vypovídají více, než si myslíme. Ať už v životě procházíme jakoukoli změnou, vždy se to odrazí v těchto třech oblastech. Se svými dětmi to mám těžší, signály jsou nepatrně jiné – sušenky, jablečný džus, stolice, Spongebob v kalhotách a spánek.

27. 8. 2016

Začátek & konec

   Příští týden začíná nový školní rok, slovy dětí - končí prázdniny. Myslím na ně a přemýšlím, zda stihly vše, co jim rodiče naplánovali. Na konci prázdnin je pozoruhodné, jak se dá jedním pohledem zjistit, jaký máte s dětmi vztah. Některé vás obejmou, jiným musíte pomoct s hledáním prostředníčku.

20. 8. 2016

Moře & víno

   Sedím v restauraci kousek od pláže, Španělé večeří až kolem 21 hodiny. Vedle u stolu sedí rodina i se svým postiženým dítětem. Neřekl bych, že má autismus, ale už podle obličeje poznáte, že jde o postiženého dospívajícího chlapce. V celé restauraci jsem překvapený jen já.

4. 8. 2016

Smrt & vinobraní

   Pamatuju si přesně, kdy jsem ho slyšel naposledy. Byl jsem na vinobraní. Volal mi kolega z práce a ptal se, co má dělat. V dálce byl slyšet křik dítěte. Znal jsem ten křik. Něco jsem mu poradil, a pokud by to nezabralo, ať zavolá šéfové. Během noci to dítě odvezli do nemocnice. Já pil dál víno a bavil se. Dítě za dva dny v nemocnici zemřelo, prasklo mu střevo.

30. 7. 2016

Matky & želvy

   „Tak skočím pod vlak!“
   Moc lidí na světě není zvyklých na výhružky sebevraždou…výhružky sebevraždou od autisty.
   „Dobře, dořešíme to u opic,“ odpovím mu.
   Moc autistických dětí není zvyklých, že je to někomu jedno.

23. 7. 2016

Prostě & blbost

   „To je prostě blbost,“ reagoval jsem. Nedávalo to smysl. Bůh takhle nefunguje. Lidem, kteří se starají o autistické děti, se autistické dítě prostě nenarodí.
   „Už se narodilo, Martine.“

16. 7. 2016

Tatranky & borůvky

   Sraz je na autobusovém nádraží. Těší se většina dětí a všichni rodiče. Odjíždíme s dětmi na tábor. Jen co se autobus rozjede, potřebují čůrat.

8. 7. 2016

Sex & prázdniny

   Je první týden prázdnin a já si u vína dělám prdel, že teď mám se svými dětmi vztah na dálku. Mé děti zpravidla nepijou, takže by to nazvaly asi jinak. Rád bych jim řekl, že díky moderním technologiím to odloučení zvládneme i my, ale mluví ze mě víno.

2. 7. 2016

Písek & sušenky

   Sedím na lavičce, dívám se na své děti – hrají si na hřišti. Hrají si se zdravými dětmi. Před chvílí si navzájem vyměnily svačinu, takže integrace probíhá úspěšně. Maminky zpovzdálí kontrolují, jestli já a moje skupina nezlobíme. Mé děti nosí v kyblíčku písek, zdravé děti staví. Na svých autistech vidím, jak jsou šťastné z toho, že se s nimi baví někdo zdravý, a přitom stejně starý.

25. 6. 2016

Zas & nikdy

   Vzpomínám si, kdy jsem vezl dítě na příjem psychiatrického oddělení poprvé. Byl to dospívající kluk. Měl jsem ho rád, proto jsem chtěl jet s ním. Jel jsem si osobně vyslechnout, jak jsem ho podrazil. Do práce jsem se už nevracel, šel jsem z Bohnic do nejbližšího baru. Pil jsem do té doby, než se objevila sebelítost, pak jsem zaplatil.

18. 6. 2016

Pýcha & předsudek

   Balím věci na logopedii, chodíme tam pravidelně jednou za dva měsíce. Děti vždy vycítí, když vám na něčem záleží, takže počítám s tím, že zas budou dělat naschvály a budou mluvit normálně.


11. 6. 2016

Dobro & zlo

   „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ – při téhle větě z úst matky postiženého dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.

4. 6. 2016

Já & ty

   „Já jsem ale zdravá.“
   „Diagnostikovali ti autismus.“
   „To nemám.“
   „Řekl bych, že ano,“ odpovídám.

28. 5. 2016

Psycho & hygiena

   Cynismus je jedním z příznaků vyhoření. První pracovní vyhoření se objevuje zhruba po třech letech. Motivace a energie, s kterou jste do toho šli, je už pryč. Naučili jste se chápat, že jsou věci, které prostě nezměníte. Udělali jste pár chyb, a teď se už bojíte riskovat v oboru, kde se riskovat prostě musí.  

21. 5. 2016

Plavky & Bůh

   Děti proženu vchodem do bazénu a zastavíme se až v šatně, kde se postupně převlíkáme. Děti si většinou obléknou plavky naschvál obráceně, aby si je pak mohly ještě sundat a nahaté se promenádovat po šatně. Vědí, že se to nemá, takže je to baví. Někteří rodiče vidí své děti jako anděly – bezpohlavní éterické bytosti. Ony si pochopitelně uvědomují, že místo křídel mají „pindíka“, a dávají to jasně najevo.

14. 5. 2016

Epilepsie & zapomnění

   Je pondělí a Ondra dnes nepřijde. Měl epileptický záchvat. Pamatuju si den, kdy měl záchvat naposledy. Celý den byl hodný, všichni se nechali tou změnou unést, chválili ho. Jenže šlo o vybočení z normy. Je jedno že k lepšímu, ale došlo k bezdůvodné změně. Pak následovalo už jen zahledění, pád na zem, počítání vteřin, diazepam, úlevné úsměvy, záchranka, obviňování a vztek.


7. 5. 2016

Kapesníčky & sliby

   Ráno si vždycky vzpomenu na slova své matky: „Věděl si, že přijedu, tak se teď netvař!“ Čistím si zuby – musím, jinak by ze mě bylo cítit víno a mexický toast.    
   Každé ráno potkávám cestou do práce nevidomou dívku se psem. V metru se usmívá akorát ona a ten její pes. Trochu mě to sere, protože mám pocit, že ona ví něco, co já ne.


30. 4. 2016

Víno & vina

   Vidím postavenou rychlovarnou konvici, vaří se v ní voda.
   „Co vaříš?“, zeptám se autisty.
   „Konvici,“ odpoví.
   „Já vím, ale co…,“ pak mi dojde, že už mi vlastně odpověděl.


23. 4. 2016

Autismus & nevychovanost

   Jsem s dětmi v divadle na představení. Divadlo je plné zdravých dětí ze základních škol, my jsme jediní autisté. Utvrzuju se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě nemá v sobě ty předsudky a strach, tak jako dospělí v tramvaji. Škoda že některý věci z dětství zapomínáme…

14. 4. 2016

Šílenství & autismus

   Pamatuju si den, kdy jsem poprvé uviděl autistu. Teda možná že jsem ho potkal už dřív, ale tohle byl první autista, o kterého jsem se měl starat. Polonahý chodil dokola po místnosti. Ještě ten den mě seznámil se svým pravidelným křikem, autoagresí, močí a stolicí. V práci jsem se nejdříve na děti jen díval. Postupně jsem zjišťoval, že tím spíše někdy dospěju k odpovědi.


9. 4. 2016

Modřiny & letáky

   V našem světě se na výraz „Miluju tě“ dlouho chystáme. Říct někomu něco takového je těžký. Autistům chybí sociální cit, takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou vás a řeknou to. Alespoň Filip to tak dělal.


2. 4. 2016

Krokodýl & těstoviny

   Každý člověk očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán takový, jaký je – místo, kde se bude cítit v bezpečí. Kromě ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s pocitem podpory znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.


26. 3. 2016

Bolest & odpuštění

   Stojí naproti mně, drží mě za obě ruce. Potí se. Střídavě přešlapuje z jedné nohy na druhou. V očích má strach. V místnosti stojí mnoho lidí, ale on se z nich bojí nejvíc – právě uhodil jiné dítě. Nezlobím se na něj.

19. 3. 2016

Bary & charakter

   Bary mám rád. Sleduju práci barmanky a vnímám každý její pohyb. Uklidňuje mě to. Uklidňuje mě představa, že se někdo s takovou péčí stará o moje pití. Vydržím takhle sedět dlouho. Jen se pak už musím přestat dívat na sebe do zrcadla, které je na baru vždycky proti vám, a jako jediné v baru nelže.
   Kdysi jsem někde četl, že dokonalá krása spočívá v drobných úpravách běžného vzoru. Má barmanka měla právě takový běžný vzor, ale moje pití jí dodávalo dokonalou krásu.


12. 3. 2016

Zvláštní schopnosti & víno

   Autismus je prostě sexy – tedy jenom pokud jím zrovna netrpíte. Kdybyste si měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autismus by byl už díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní schopnost – nějaký dar. Ale nemusíte. Prostě můžete být jen postižení. Máte problémy se sociální interakcí, komunikací a vymýšlíte si stupidní rituály. Žádná věda v tom není.