3 odstavce & místa

   Mé děti a psi čůrají nejraději venku. Nevím, čím to je. Ani jedné skupiny jsem se nikdy nezeptal. Některé děti mají dokonce oblíbené i konkrétní místo nebo strom. Občas je mi trapně a mám tendence vysvětlovat jim, že čůrat u stromu mohou jen psi a lidé bez domova. Většinou jim tím akorát zamotám hlavu, protože nevědí, k jaké skupině se mají vlastně přidat.

   Při jedné takové zastávce si uvědomím, že by mi s nimi nemělo být trapně, a už vůbec ne kvůli stromu, který stejně pomalu umírá. Pokouším se vše napravit upřímnou pochvalou, že nejsou ani moc počůrané. Očividně jim to udělalo radost, protože se dožadují odměny. „No zas tak suchý nejste,“ odmítnu. Zbytek procházky už společně hledáme stromy, které bychom mohli ještě počůrat, aniž bychom tím někoho pohoršovali.

   Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil. Ta otázka mi pořád leží v hlavě, protože se mě lidé většinou ptají, co já jsem naučil je. Myslím si, že se pořád ještě učím, ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat.

3 odstavce & otázky

   Někde, už nevím kde, jsem narazil na postesknutí, že příroda, na rozdíl od lidí, ví. Nepochybuje, nemá zbytečné otázky. Já nepracuju s lidmi, pracuju s dětmi – každý den se snažím odpovídat na otázky, na které už dávno neznám odpověď. Takže i když vím, že nové boty smrdí, těžko už dokážu odpovědět na otázku, proč smrdí zrovna jako uzený sýr.

   A přitom všem mě napadlo, zda je vůbec důležité tu odpověď hledat. Stejně tak jako přemýšlíme nad tím, na co se zeptáme a jak, je pro nás důležité, koho se ptáme. Začal jsem tedy vyprávět příběh o tom, jak jsem si nedávno kupoval boty a v jedné botě jsem narazil dokonce na kousek hermelínu. Dětem ta odpověď stačila.

   Za ta léta práce s dětmi jsem se ještě pořád nenaučil rozpoznat, která otázka je zbytečná a na kterou mám hledat odpověď. Ale občas se přistihnu, že i já pokládám divné otázky. Ptám se a někdy mi nestačí jen slyšet správnou odpověď, ale potřebuju ji slyšet i od správného člověka.

Posilovna & empatie

   Sedíme na venkovních posilovacích strojích, do zad nás hřeje sluníčko. Nejlépe se mi sedí na lavici, u které je napsáno, že slouží k procvičování prsních svalů – benchpress se to prý jmenuje. S dětmi tu trochu postrádáme odpadkový koš, ale při budování této venkovní posilovny asi nikdo nepočítal s tím, že by se tu jedly i sušenky, takže máme pochopení. 

Sanitka & hranolky

   Čekám s dětmi na autobus, který nás má odvést k bazénu. Mám s sebou chlapce a dívku, mají autismus a na zastávce se podle toho chovají. Když se blíží autobus, na řidiči je vidět, že přemýšlí, jestli chce vůbec zastavit. Máme štěstí, že spolu s námi tu čekají i další lidé.