28. 9. 2018

Léto & Vánoce

   Řekl bych, že poprázdninové návraty jsou stejně těžké jak pro děti, případně dospělé klienty, tak i pro personál. A stejně tak jako u dětí je i u některých zaměstnanců lepší, když je raději přivedou rodiče, aby si to cestou nerozmysleli.                       
   „Těšil ses?“ zeptám se prvně příchozího a vezmu mu batoh, kde má oblečení na týden.
   „Jo, těšil.“
   „Tak to mám radost.“
   „Ale pak jsem si to rozmyslel,“ odpoví a mě radost zase opouští. „Doma trochu lepší.“  Věřím, že se doma cítí lépe. Stejně jako většina z nás. Jen stěží můžu konkurovat rodičům, bráchovi, a v jeho konkrétním případě ještě kočce, kterou mají doma, a se kterou se dívá na televizi.
   Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, že jsme týdenní stacionář a ne domov, přesto že tady tráví víc času než doma. A i když mě taková věta vždycky trochu zamrzí, od té doby se mi pracuje lépe, protože si nemusím na nic hrát.
   Nesnažím se pro ně vytvořit domov, ale místo, které by jim domov aspoň připomínalo, místo, kde jim bude přes týden dobře. Občas se mi ale podaří, že se tady cítí jako doma. Většinou se v té chvíli cítím stejně a často se mi vybaví právě tyhle okamžiky, když se mě někdo ptá na smysl mé práce.
   „Cos dělal v létě?“ vyzvídám dál.
   „Koukal na televizi.“
   „Pořád?“
   „Pořád ne, taky jsem musel někdy spát.“
   Během dopoledne postupně dorazí i všichni ostatní, v ruce obvykle drží větší či menší sladkou motivaci. Každý na změny reaguje různě rychle. Některé z dětí je hned ve svém živlu, jiné potřebuje týdny, než si opět zvykne na jiný režim. Než si najde své záchytné body ve světě, který je pro mnohé autisty těžko uchopitelný.
   Jedna věc to ale celé usnadňuje – to, že se na sebe většinou všichni těšili. Každý tu má nějakého kamaráda, se kterým se poměrně dlouhou dobu neviděl a opět nějakou dobu potrvá, než si zase polezou na nervy. Krásně se tu ukazuje, jak jsou vztahy ten nejpevnější záchytný bod.
   Dnes dorazil i malý chlapec, který je u nás úplně první den. Je zajímavé sledovat, jak se seznamuje s okolím. Každý preferuje určitý styl - smysl. Někdo se dívá, jiný si potřebuje vše osahat, další zase vše ochutnat. Občas se objeví i tací, kteří potřebují vše rozbít. Posadí se a rozhlíží se kolem sebe.
   „Vůbec to neutíká,“ povzdechne si chlapec v křesle.
   „Neboj, oběd bude za chvíli.“
   „Ne oběd.“
   „Tak na co čekáš?“
   „Na Vánoce.“

13. 9. 2018

Kytara & sýr

   Trasy s autistickými dětmi můžou mít různé zastávky. Po vzoru cyklistických závodů naše dnešní etapa začíná u vlakového nádraží, dále nás čeká stoupání kolem hudebnin a finišovat budeme u sýrové pizzy.
   Peloton se skládá ze dvou autistických dětí – chlapce a dívky. Každý z nich má své silné stránky. Dívka miluje vlaky, chlapec zase kytary a sýrovou pizzu zbožňujeme všichni.
   Návštěvu Masarykova nádraží už všichni bereme jako rutinu. Víme, které vlaky tam na nás čekají a kdy odjíždějí. Dívka milující vlaky si všímá zpoždění jednoho z nich.
   „Tenhle elefantík by měl už pomalu odjet,“ začne se zlobit u vlaku Elefant mířícího do Kolína.
   „Támhle ještě někdo dobíhá, tak třeba čekaj na něj.“
   „Tak pojede jinam!“ odsekne.
   V téhle větě je vlastně víc autistického, než si na první pohled uvědomíte. Potřeby, přání, obavy i způsob řešení.
   Od nádraží stoupáme přes Václavák k hudebninám. Míjíme klobásy, policajty, chodící reklamu na irskou hospodu a ocitáme se v pasáži Lucerna. Za okamžik vejdeme do malého krámku s hudebními nástroji. Všude je plno kytar, občas nějaký saxofon. Chlapec začne radostí vřískat. Snažím se ho uklidnit, aby nedělal takový hluk.
   „To je v pohodě,“ řekne prodavač s dlouhými vlasy a tetováním. Podle vzhledu jsem usoudil, že je na hluk asi zvyklý. „Chcete si nějakou vyzkoušet?“
   „Jo, chceme,“ zareaguje okamžitě chlapec.
   „Ne, nechceme,“ zareaguju pro změnu já.
   Místo hraní na kytary se s nimi alespoň fotíme. Chlapec mi připomíná moji mamku. Také se pořád směje jen do té doby, než ji chci vyfotit.
   I když hudbu moc neposlouchá a nehraje na žádný hudební nástroj, kytary miluje. Nikdy jsem nepřišel na to, v čem jsou pro něj tak výjimečné. Ale díky své práci jsem zjistil, že je to vlastně jedno. Že někdy zbytečně moc času trávíme snahou věcem porozumět, až přestáváme rozumět sami sobě a zapomínáme se radovat.
   Za nedlouho stojíme před stánkem s pizzou a vychutnáváme si sýrovou pizzu. Chlapec hltá, pizza v něm rychle mizí. Dívka si ji naopak šetří.
   „Jez pomalu, takhle si ji nemůžeš vůbec vychutnat,“ upozorním ho.
   „Já si ji vychutnám, až ji sním.“