Sedíme na venkovních posilovacích strojích, do
zad nás hřeje sluníčko. Nejlépe se mi sedí na lavici, u které je napsáno, že
slouží k procvičování prsních svalů – benchpress se to prý jmenuje.
S dětmi tu trochu postrádáme odpadkový koš, ale při budování této venkovní
posilovny asi nikdo nepočítal s tím, že by se tu jedly i sušenky, takže
máme pochopení.
Je čtvrtek, zítra děti jedou na víkend domů. Dnešek je pro ně tedy těžký, s vidinou blížícího se odjezdu se jim stýská víc. Jejich snížený práh bolesti je většinou kompenzován zvýšeným prahem empatie lidí, kteří se o ně starají. A většinou se taky už těší na víkend, protože empatie prostě někdy bolí.
Je čtvrtek, zítra děti jedou na víkend domů. Dnešek je pro ně tedy těžký, s vidinou blížícího se odjezdu se jim stýská víc. Jejich snížený práh bolesti je většinou kompenzován zvýšeným prahem empatie lidí, kteří se o ně starají. A většinou se taky už těší na víkend, protože empatie prostě někdy bolí.
Odněkud přiběhne pes. Upozorní mě na něj
děti, protože půlka se psů bojí a té druhé půlky se bojí zase psi, teda aspoň
to tak při jejich společném setkání vypadá. Labrador si vybere stroj na
procvičování zad, počůrá ho a běží dál. Trochu se bojím, jestli něco podobného
nenapadne udělat i mé děti.
„Sušenky už stejně došly,“ oznámím po
chvilce a dávám tak najevo, že budeme pokračovat v procházce.
„To jsem rád, už stejně nemůžu.“
„Jsi v posilovně, slovo nemůžu nechci
slyšet,“ pokusím se o vtip. Nikdo se nesměje, což mi připomene, že jsem vlastně
v práci.
I když si je rodiče vyzvedávají pokaždé ve
stejnou dobu, během dneška se mě ještě několikrát zeptají, v kolik hodin
půjdou zítra domů. Je zvláštní, jak děti měří lásku svých rodičů podle toho, v kolik
si pro ně přijdou. Už méně zvláštní je, že nikdo z nich nechce odejít jako
poslední.
Pokusím se je, a možná i trochu sebe,
rozveselit myšlenkami na víkend. „Co budete mít o víkendu k obědu?“ zeptám
se.
„Asi nějakou omáčku a knedlíky.“
„Máma dělá knedlíky sama?“
„Máma je sama kupuje,“ odpoví po chvilce
přemýšlení.
Cestou zpět jdeme zase kolem venkovní
posilovny, tentokrát tu už někdo cvičí. Děti jsou zvědavé, jak dlouho ten pán
bude ještě cvičit. Pokusím se opět o vtip a odpovím: „Dokud si pro něj nepřijdou
rodiče jako pro vás.“
To odpoledne už toho moc nenamluvíme, tak
mám prostor přemýšlet. Pokouším se přijít na to, v kolik by si rodiče
museli přijít pro mě, abych se cítil milovaný. Možná že by nikdy nepřišli dostatečně
brzy a asi bych taky nechtěl odejít úplně poslední. Empatie prostě někdy bolí…
