Někde, už nevím kde, jsem narazil na
postesknutí, že příroda, na rozdíl od lidí, ví. Nepochybuje, nemá zbytečné
otázky. Já nepracuju s lidmi, pracuju s dětmi – každý den se snažím
odpovídat na otázky, na které už dávno neznám odpověď. Takže i když vím, že
nové boty smrdí, těžko už dokážu odpovědět na otázku, proč smrdí zrovna jako
uzený sýr.
A přitom všem mě napadlo, zda je vůbec
důležité tu odpověď hledat. Stejně tak jako přemýšlíme nad tím, na co se
zeptáme a jak, je pro nás důležité, koho se ptáme. Začal jsem tedy vyprávět příběh o
tom, jak jsem si nedávno kupoval boty a v jedné botě jsem narazil dokonce
na kousek hermelínu. Dětem ta odpověď stačila.
Za ta léta práce s dětmi jsem se ještě pořád
nenaučil rozpoznat, která otázka je zbytečná a na kterou mám hledat odpověď. Ale
občas se přistihnu, že i já pokládám divné otázky. Ptám se a někdy mi nestačí
jen slyšet správnou odpověď, ale potřebuju ji slyšet i od správného člověka.
