Mé děti a psi čůrají nejraději venku. Nevím,
čím to je. Ani jedné skupiny jsem se nikdy nezeptal. Některé děti mají dokonce
oblíbené i konkrétní místo nebo strom. Občas je mi trapně a mám tendence
vysvětlovat jim, že čůrat u stromu mohou jen psi a lidé bez domova. Většinou
jim tím akorát zamotám hlavu, protože nevědí, k jaké skupině se mají
vlastně přidat.
Při jedné takové zastávce si uvědomím, že by
mi s nimi nemělo být trapně, a už vůbec ne kvůli stromu, který stejně
pomalu umírá. Pokouším se vše napravit upřímnou pochvalou, že nejsou ani moc
počůrané. Očividně jim to udělalo radost, protože se dožadují odměny. „No zas
tak suchý nejste,“ odmítnu. Zbytek procházky už společně hledáme stromy, které
bychom mohli ještě počůrat, aniž bychom tím někoho pohoršovali.
Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od
svých dětí naučil. Ta otázka mi pořád leží v hlavě, protože se mě lidé většinou
ptají, co já jsem naučil je. Myslím si, že se pořád ještě učím, ale například
se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco
povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat.
