Cynismus je jedním
z příznaků vyhoření. První pracovní vyhoření se objevuje zhruba po třech
letech. Motivace a energie, s kterou jste do toho šli, je už pryč. Naučili
jste se chápat, že jsou věci, které prostě nezměníte. Udělali jste pár chyb, a
teď se už bojíte riskovat v oboru, kde se riskovat prostě musí.
Některé děti u večeře předstírají zvracení, aby nemusely jíst tu zeleninu. Snažím se je motivovat slibem, že co nevyzvrací, to nebudou muset jíst k snídani. Až teď se u některých objevuje dávicí reflex. Pobavím se nad vlastním vtipem. Po večeři jim vysvětluju důležitost pravidelného čištění zubů. Děti si narvou malé vojáčky do pusy s tím, že teď už je o zuby postaráno.
Do konce pracovní
směny schází už jen dvě hodiny. Postupně se přestávám hlídat a začnu děti oslovovat
Merlot, Chardonnay a Frankovko. Snažím se vzpomenout si na zásady
psychohygieny. I když pracujete s dětmi, můžete pít víno. Můžete ho pít do
té doby, než kvůli němu začnete měnit obchody, kde ho kupujete, protože pokud
nevlastníte večerku nebo bar, mohlo by to začít vyvolávat otázky.
Ještě než odejdu
domů, uložím děti do postele. Některé chtějí jen přikrýt, jiné chtějí lechtat,
pohladit nebo bonbóny. Já bych teď potřeboval všechno. Odcházím unavenej. Bolí
mě celé tělo, ale vlastně ani nevím z čeho. Dnes mě děti moc nemlátily. Mám na
sobě jen nějaké zbytky od večeře.
Sedím
v tramvaji. Jízda mi dělá dobře. Líbí se mi, že jedeme a nikdo po mně nic
nechce. Vše běží i beze mě. Chvíli můžu být dítětem já.
Jedu přes centrum,
takže postupně přistupuje dost lidí. Nastoupilo i několik párů. V rámci duševního
zdraví bych měl usilovat o harmonický život - mít dobrý partnerský vztah.
Přemýšlím, kolik žen asi tak sní o tom, až uslyší větu „Čau, jsem unavenej, máme víno?“.
Z okna vidím
upoutávky na další maraton a já si slibuju, že už konečně začnu pravidelně
běhat. Možná bych mohl i trochu upravit jídelníček. To ponocování taky není
zrovna fajn. Ve finále jsem vynervovanej, co všechno z toho mi chybí.
Rozhlížím se po
lidech a přemýšlím, jak to mají asi oni. Jenže se většina tváří spokojeně, což
mě ještě víc nasere. Takže každému jednomu v duchu vnutím profesi, kde jejich
pochybení znamená maximálně absenci vůně při splachování na toaletě.
Ještě než dojedu
domů, ptám se sám sebe, proč to všechno vlastně dělám, a jestli mi to za to
stojí. Snažím se být chvíli upřímný a být připravený i na odpověď, kterou
nečekám…
