Je pondělí a Ondra dnes nepřijde. Měl
epileptický záchvat. Pamatuju si den, kdy měl záchvat naposledy. Celý den byl
hodný, všichni se nechali tou změnou unést, chválili ho. Jenže šlo o vybočení z
normy. Je jedno že k lepšímu, ale došlo k bezdůvodné změně. Pak následovalo už
jen zahledění, pád na zem, počítání vteřin, diazepam, úlevné úsměvy, záchranka,
obviňování a vztek.
Některé děti se ptají, proč Ondra nepřijde.
Odpovídám, že mu není dobře.
„Co budeme dělat?“ zeptá se kolegyně.
„A co bys jako chtěla dělat?“ ptám se.
„Pokračujeme bez Ondry.“
Vždycky se najde dítě, za které máte zodpovědnost.
Takže jdeme na zahradu přesazovat kytky. Myšlenky
se mi vracejí k Ondrovi, ale děti mě stáhnou zpět do reality konzumací kytek a
hlíny. Vyhrožuju jim, že jestli budou pokračovat, nakoupím do práce kaktusy.
Děti se okamžitě začnou těšit na kaktusy.
Svačíme
venku na zahradě. K svačině máme sušenky a ovoce. Děti sušenky už snědly a
teď hledají, komu by daly to ovoce. Sušenky jsem jim měl dát až po ovoci,
napadne mě. Po mé krátké přednášce o tom, jak je ovoce zdravé, dětí souhlasí
s jeho konzumací, ale jen pod podmínkou, že si ho budou moct namazat
marmeládou.
Když se
během svačiny děti opět zeptají na Ondru, hlídám se, abych nejednal podrážděně.
Přemýšlím, co je pro mě těžší - zda se tvářit, že se nic nestalo, nebo se
pokusit celou tu situaci dětem nějak vysvětlit. I když znám správný postup,
slíbím si, že ho příště už určitě použiju. Dnes o tom ale mluvit nechci.
Jsem
v práci teprve pár hodin a cítím, že pro dnešek mám už dost. Chci domů.
Čeká mě
přesadit ještě pár kytek a pokusit se do dětí nějak dostat oběd i bez marmelády. Přesazování
jim docela jde. Činnost jako taková je nebaví, ale chtějí mi udělat radost.
Říkám jim, že jsou šikovné, a ony vědí, že je vše zas tak, jak má být – že je
mám pořád rád.
Po obědě ukládám děti do postele. Některé
mají rády, když se schovají pod peřinu a já je přes ni lechtám. Když přestanu,
vystrčí hlavu zpod peřiny a čekají, jestli budu pokračovat. Cítím se provinile,
takže ještě pokračuju.
Všichni v tomhle oboru žijeme
v neustálém stresu. Je jedno, zda jste zaměstnanec nebo dítě. Změna může
přijít kdykoli, takže tu všichni hledáme něco, co přetrvá věčně, něco, co nám
dá alespoň nějakou jistotu. Děti ji hledají u nás, my zase u nich. Sice to
s sebou nese větší míru zranitelnosti, jinak to ale asi nejde…
