Epilepsie & zapomnění

   Je pondělí a Ondra dnes nepřijde. Měl epileptický záchvat. Pamatuju si den, kdy měl záchvat naposledy. Celý den byl hodný, všichni se nechali tou změnou unést, chválili ho. Jenže šlo o vybočení z normy. Je jedno že k lepšímu, ale došlo k bezdůvodné změně. Pak následovalo už jen zahledění, pád na zem, počítání vteřin, diazepam, úlevné úsměvy, záchranka, obviňování a vztek.

Kapesníčky & sliby

   Ráno si vždycky vzpomenu na slova své matky: „Věděl si, že přijedu, tak se teď netvař!“ Čistím si zuby – musím, jinak by ze mě bylo cítit víno a mexický toast.    

   Každé ráno potkávám cestou do práce nevidomou dívku se psem. V metru se usmívá akorát ona a ten její pes. Trochu mě to sere, protože mám pocit, že ona ví něco, co já ne.

Víno & vina

   Vidím postavenou rychlovarnou konvici, vaří se v ní voda.

   „Co vaříš?“, zeptám se autisty.

   „Konvici,“ odpoví.

   „Já vím, ale co…,“ pak mi dojde, že už mi vlastně odpověděl.

Autismus & nevychovanost

   Jsem s dětmi v divadle na představení. Divadlo je plné zdravých dětí ze základních škol, my jsme jediní autisté. Utvrzuju se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě nemá v sobě ty předsudky a strach, tak jako dospělí v tramvaji. Škoda že některý věci z dětství zapomínáme…

Šílenství & autismus

   Pamatuju si den, kdy jsem poprvé uviděl autistu. Teda možná že jsem ho potkal už dřív, ale tohle byl první autista, o kterého jsem se měl starat. Polonahý chodil dokola po místnosti. Ještě ten den mě seznámil se svým pravidelným křikem, autoagresí, močí a stolicí. V práci jsem se nejdříve na děti jen díval. Postupně jsem zjišťoval, že tím spíše někdy dospěju k odpovědi.

Modřiny & letáky

   V našem světě se na výraz „Miluju tě“ dlouho chystáme. Říct někomu něco takového je těžký. Autistům chybí sociální cit, takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou vás a řeknou to. Alespoň Filip to tak dělal.

Krokodýl & těstoviny

   Každý člověk očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán takový, jaký je – místo, kde se bude cítit v bezpečí. Kromě ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s pocitem podpory znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.