Ráno si vždycky vzpomenu na slova své matky:
„Věděl si, že přijedu, tak se teď
netvař!“ Čistím si zuby – musím, jinak by ze mě bylo cítit víno a mexický
toast.
Každé ráno potkávám cestou do práce
nevidomou dívku se psem. V metru se usmívá akorát ona a ten její pes. Trochu mě
to sere, protože mám pocit, že ona ví něco, co já ne.
V práci připravuju dětem snídani. Vedle
mě se objeví Kuba, tváří se kysele. „Věděl si, že přijedu, tak se teď netvař!“
řeknu mu se škodolibým úsměvem. Společně pak roztíráme marmeládu na chleba. Postupně
si i ostatní děti rozetřou marmeládu na chleba a obličej.
Při čistění zubů děti nejdříve snědí zubní
pastu – má mentolovou příchuť, takže jí vzteky sežerou, a pak se už můžou v
klidu soustředit na čistění zubů. Během čistění je pravidelně povzbuzuju,
aby to vydržely aspoň nějakou dobu. Na závěr jim připravím ústní vodu. Ne
všechny dětí ji umí vyplivnout, takže ji někteří spolknou.
Ještě než vyrazíme ven, pozoruju zápas v
ragby, který se odehrává ve společné šatně dětí. Děti hledají své boty, a když
je najdou, utíkají s nimi co nejdál od ostatních. Chodíme ven pravidelně
ani ne tak, aby děti neměly strach z lidí, ale aby lidé neměli strach
z nich. Beru s sebou toaleťák, kapesníčky, svačinu, pití, bonbóny,
léky a děti - přesně v tomhle pořadí.
Cesta na
hřiště nám utíká. Jen co vyrazíme, hned potřebují všichni čůrat. Samozřejmě že
děti vědí, že by se to dělat nemělo, takže to ve výsledku vypadá, že si šetřily moč až na vycházku. V našem okolí už kvůli tomu moc přírody nekvete.
Na
hřišti jedni sedí na lavičce a snaží se být co nejblíže sladkostem. Druhá
skupinka si užívá houpačky. Pokyn „Ne tak vysoko!“ si vyloží jako „Klidně ještě
výš!“, takže musím stát u nich a místy je brzdit. Další fáze upoutání mé
pozornosti spočívá v konzumaci nepoživatelných předmětů.
Po nějaké době si děti uvědomí, že jsou
utahané. Nevolají mě, ptají se po rodičích. Soustředím se na cestu zpátky. Vím,
že cesta zpátky bude náročná i pro mě, takže se kromě dětí snažím povzbuzovat
nějak i sebe. Sklenička vína po práci nebo nová knížka na chvilku jako motivace
zabírá.
Při cestě zpátky se mě děti místy drží za
ruku. Nepřipouštějí si ani tak únavu jako fakt, že jsou čím dál častěji bez
rodičů. Některé mluví o tom, jak budou o víkendu zlobit tátu. Někdy jde o
jedinou společnou činnost rodičů a dětí, takže proč by se na ni děti netěšily. Neexistuje
lepší či horší generace dětí. Existuje jen lepší nebo horší generace dospělých.
Mé děti
jsou docela dobrou zkouškou, jaká generace vlastně jsem.
