Rybník & pizza

   Že se už blíží jaro poznáme s dětmi podle našeho oblíbeného rybníku, kam pravidelně chodíme krmit kachny. Zmizel led a bruslaři, vystřídali je rybáři a jejich nevrlé komentáře, aby děti tolik nekřičely, jinak vyplaší ryby. Vedle prutů jim leží pohozená taška s návnadou a lahve piva.

   „Co to má v tý tašce?“

   „Návnady na ryby,“ vysvětluju.

   „Co je to návnady?“

   „Víš, jak ti slibuju něco sladkýho, když si uklidíš pokoj? Tak to sladký je návnada.“

   Zanedlouho dojdeme k lavičkám, což je pro děti signál, že se můžou dožadovat své návnady. Rozdám jim svačinu a užívám si chvilku klidu. Kolem nás se začínají srocovat kachny v očekávaní něčeho k jídlu.

   „Kachny bonbóny nejí,“ upozorňuju děti předem. „…ale já ano,“ snažím se nenápadně říct si o bonbón.

   „Já vím,“ odpoví mi jedno z dětí a dál se láduje sladkostmi, aniž by mi nějakou nabídlo. 

   Na jednu z laviček si přisedne mladík s telefonem v ruce. Jedno z mých dětí zbystří. Ač je pro autisty komunikace a vlastně vztahy obecně náročná, zároveň jsou jí fascinováni.  

   Na druhé straně rybníka skupinka lidí rozestavěla grily a připravuje tam masa všeho druhu. Nevím úplně přesně co, ale vonělo to strašně dobře. Šli jsme kolem tak dlouhou, až nám nabídli: „Dej všechno,“ byla reakce dětí.

   Přežraný se vracíme zpátky do stacionáře. Když se dostaneme pod most, který dělí rychloproudou silnici s naším stacionářem, děti se začnou ptát na graffiti pod mostem.

   „To je asi něco důležitýho, když je to pořád tady, co?“

   „No, to teda,“ dávám jim za pravdu při pohledu na nápis Fuck Off.

   „Můžu to mít v pokojíčku?“

   V odpovědi zazní argumenty, které říkají vlastně proč ne. Sám jsem měl období, kdy jsem každého posílal někam. A možná ještě neskončilo… Jenže pro lidi, které máme rádi, si mnohdy přejeme víc, než sami máme.

   „Nenapadá tě něco lepšího?“ zkouším ho ještě zlomit.

   „Kup mi pizzu.

   Že se blíží jaro poznáme každý z nás asi jinak. Mé děti už nehledají bruslaře, já naopak hledám zahrádky před restaurací. Ale je možná jedno, kdo co hledáme, stačí, že pořád máme chuď hledat, i když každý z nás občas narazí na Fuck Off.  

Miluj bližního svého…

   Aby se člověk stal úspěšný, měl by být ve správný čas na správném místě. Alespoň to spousta úspěšných lidí tvrdí a ti neúspěšní jim to prostě věří. Co jiného jim taky zbývá.

   Já pracuju s autisty. Starám se o ně v týdenním stacionáři, kde bydlí od pondělí do pátku. Na rozdíl od nich chodím spát domů. Často o nich doma ale přemýšlím. I když bych chtěl umět nechat svoji práci za dveřmi a jít domů s čistou hlavou, nikdy se mi to nepodaří.

   Vždycky jsem tvrdil, a je to můj osobní názor, že i když je nositelem postižení třeba jen jeden člověk, například dítě, s hendikepem se potýká celá rodina. A to stejné platí i o těch, kteří se o lidi s postižením starají. 

   Abych aspoň trochu oddálil syndrom vyhoření, kterému se tak či onak jednou nevyhnu, pravidelně chodím na supervize, kde s někým, komu jsem se časem naučil věřit, rozebírám svoji každodenní pracovní frustraci.

   „Jsi šťastný?“ zeptal se mě kdysi supervizor.

   „Nevím.“

   „Tak jsi teda nešťastný?“

   „Taky nevím,“ zauvažoval jsem.

   „Tak jsi asi sám.“

   „Proč? To nejsem,“ nechápal jsem dotčeně. „Víš, kolik mě na internetu sleduje lidí?“

   „Protože když jsme šťastní, nebo i když prožíváme tu největší bolest, nikdy u toho nejsme sami, všiml sis?“

   Mnohdy kromě dobře míněných rad na frustraci pomáhá i alkohol a od toho mám nejlepšího kamaráda Pepu (skutečně se jmenuje takhle banálně).

   „Hele, já jsem po alkoholu společenskej, takže se vždycky dám s někým do řeči,“ vysvětloval mi v baru svůj způsob proti osamění.

   „A prosím tě s kým?“

   „No, většinou to je vyhazovač,“ připustil.

   Vyhazovač. Stejně tak na mě působí můj supervizor. Svěřím se mu s něčím, on si mě v klidu vyslechne a pak mi vždycky řekne něco, co mě vyhodí z mého zaběhnutého života.

   Musím přiznat, že se mi mnohdy daří lépe řešit pracovní problémy než ty životní. Nejsem na to nijak hrdý. Někdy se snaží utěšit, že je to třeba nějaká daň za to, že můžu dělat svoji práci. Ale není, jen mi některé věci nejdou.

   Být ve správný čas na správném místě. Co jiného nám taky zbývá…