Kytky & řízky

   Moje práce je o odpuštění. Odpouštíte Bohu, že něco takového dopustil, odpouštíte rodičům mých dětí, že si dovolili nemyslet na děti a na chvilku mysleli jen sami na sebe, odpouštíte dětem, že si dovolily chovat se autisticky, a hlavně každý den odpouštíte sobě, že pracujete s lidmi, kteří potřebují vaši pomoc a vy stejně v sobě najdete na ně někdy vztek.

3 odstavce & Ulice

   Mé děti mají rády seriál Ulice. Skutečnost, že si tenhle seriál zamilovali právě autisté, o tom seriálu něco vypovídá. Sedíme u televize, jedno z nich si na mě položí hlavu – díváme se společně. Intuitivně mě vezme za ruku. Po jeho hyperaktivitě není ani památky, autismus taky nepotřebuje a jediná jeho diagnóza, která se projeví, je puberta.

   Občas mě zkouší různě provokovat, ale místo abych se rozčiloval, pohladím ho. Ono provokovat někoho, kdo vás hladí, jde blbě, takže to vzdá. Otočí se na bok a já už vím, že za chvíli usne. Když seriál končí, uvědomím si, že autismus, stejně jako Ulice, je nadosmrti.

   Odvedu ho do pokoje a popřeju mu dobrou noc. Už neodpoví, jen něco zabručí. Než odejdu domů, vypnu televizi. Autismus ale vypnout neumím a ani se o to nepokouším. Jen se ho občas snažím ztišit.

Marmeláda & lidskost

   Je sedm hodin ráno, za hodinu bude muset vyrážet do školy. Slyším, jak pomalu schází po schodech dolů do jídelny, kde na něj čekám se snídaní. Ještě než sejde dolů, oznamuje mi, že snídat nebude.

   „Vždyť ani nevíš, co je k snídani,“ zkouším ho nalákat. „Třeba jsou k snídani sušenky.“

   „Jsou k snídani sušenky?“

   „Nejsou,“ přiznám popravdě.

   „Nebudu snídat.“

 

3 odstavce & Pandora

   Včera se mě někdo ptal, jestli mé děti nějak prožívají Valentýna. Samozřejmě že prožívají, protože jsem ten den o pár tisíc chudší a dávám to v práci jasně najevo. Většina mých dětí má ale tu výhodu, že jsou autisté, k lásce nepotřebují žádný konkrétní den, takže své city utrácejí průběžně.

   Nemají potřebu hledat žádná velká slova, prostě vás obejmou. Ani já nemusím hledat žádná velká slova, normálně zajdu do Pandory. Věřím, že objetí i dárek z Pandory může někomu udělat radost. Ale možná že skutečnost, komu chceme udělat radost, určuje, jakými jsme lidmi. A já pak přemýšlím, kolik stojí takový dobrý člověk.

   Mé děti u oběda jedí jako prase, často slintají a teče jim pořád rýma, občas se počůrají. Jenže mám pocit, že ze mě i tak dělají lepšího člověka. Žádné kecy o tom, na čem v životě záleží. Žádné řeči o skutečných hodnotách. Prostě jsem se několikrát přistihl, jak jsem svým dětem chtěl udělat radost.   

Tenisky & lednice

   Vyklopím mu puzzle na jeho místo u stolu. To ho natolik znervózní, že si sedá a okamžitě začne skládat. Během skládání občas zkontroluje, jestli se na něj dívám. Usměje se a pokračuje. Díky jeho autismu mám teď chvíli čas na druhé dítě. To stojí u okna a houpe se z jedné nohy na druhou. Jde o takový jeho pohotovostní režim, než se začne něco dělat. 

3 odstavce & láska

   Lidé se mě ptají, jestli mám svoji práci rád. Běžná otázka, na kterou mám už naučenou odpověď. Občas se objeví někdo, koho zajímá, jestli mám rád i své děti, o které se v práci starám. Vždycky vyhrknu, že ano, protože tahle odpověď se ode mě očekává. Podle čeho mám ale poznat, že mám své děti rád? A co je ještě důležitější – jak to poznají ony?

   Ráno vstanu a rozhodnu se, že tu chci být po určitý čas pro ně. Nejsou mi lhostejné, protože když něco provedou, utíkají přede mnou do pokoje. Jindy mě vezmou za ruku a chtějí pohladit. To pak někdy musím utéct sám před sebou. Jako jeden z mála vím, že mají rády párek v rohlíku na Náměstí Míru a videa z pohledu řidiče autobusu na YouTube. Když jsou výjimečně hodné, pustím jim hořící autobus. 

   Je podmínkou, že musím mít své děti rád? Ani náhodou. Jenže jsem si oblíbil ty okamžiky, kdy dávám děti spát a ony začnou co nejvíc zlobit jen proto, abych nemohl odejít. A to je jediná část dne, kdy jsem rád, že mě mé děti zlobí.