Včera se mě někdo ptal, jestli mé děti nějak
prožívají Valentýna. Samozřejmě že prožívají, protože jsem ten den o pár tisíc
chudší a dávám to v práci jasně najevo. Většina mých dětí má ale tu výhodu,
že jsou autisté, k lásce nepotřebují žádný konkrétní den, takže své city
utrácejí průběžně.
Nemají potřebu hledat žádná velká slova,
prostě vás obejmou. Ani já nemusím hledat žádná velká slova, normálně zajdu do
Pandory. Věřím, že objetí i dárek z Pandory může někomu udělat radost. Ale
možná že skutečnost, komu chceme udělat radost, určuje, jakými jsme lidmi. A já
pak přemýšlím, kolik stojí takový dobrý člověk.
Mé děti u oběda jedí jako prase, často slintají
a teče jim pořád rýma, občas se počůrají. Jenže mám pocit, že ze mě i tak dělají
lepšího člověka. Žádné kecy o tom, na čem v životě záleží. Žádné řeči o
skutečných hodnotách. Prostě jsem se několikrát přistihl, jak jsem svým dětem
chtěl udělat radost.
