Je sedm hodin ráno, za hodinu bude muset
vyrážet do školy. Slyším, jak pomalu schází po schodech dolů do jídelny, kde na
něj čekám se snídaní. Ještě než sejde dolů, oznamuje mi, že snídat nebude.
„Vždyť ani nevíš, co je k snídani,“
zkouším ho nalákat. „Třeba jsou k snídani sušenky.“
„Jsou k snídani sušenky?“
„Nejsou,“ přiznám popravdě.
„Nebudu snídat.“
Poprosím ho, ať si zatím namaže aspoň půlku
chleba s tím, že mu jdu hledat nějakou sušenku. V duchu si celkem
zbytečně opakuju pravidlo, že s teroristy se nevyjednává.
Ve skutečnosti
jsem ale rád za jakékoli projevy, které se aspoň trochu podobají lidskosti a ne
autismu. Protože vztah si budujete s člověkem, nikoli s diagnózou. A
právě vztah k mým dětem je jedna z věcí, kvůli které chodím do práce.
Cestou pro sušenku do mě vráží další dítě, které jde na
snídani. Mám čas. Chvíli potrvá, než se pustí do jídla, protože ještě musí
zavřít dvířka od myčky a mikrovlnky, srovná hrníčky, upraví židle a roztáhne
závěsy. Bude po mně chtít snídani, až když je vše na svém místě.
Do jídelny se vracím včas – jedno dítě právě
upravuje židle, druhé vyjídá lžičkou marmeládu.
„Nejez to jak dobytek a dej si ji na
chleba,“ napomenu ho.
„Tam už mám šunku.
Postupně začnou přicházet další. Společné snídaně
jsou něco jako vizita – povídáte si s dětmi a děláte si obrázek o tom, jak se mají.
Každý obranný mechanismus vyžaduje, abyste měli dostatek energie a byli vzhůru.
A jelikož mé děti u snídaně nesplňují ani jedno, snažím se být pozorný. Všímám
si, jak se vyspaly, jestli jim chutná, nebo jakou mají náladu.
Poté, co posnídal samotnou marmeládu, chleba
se šunkou a sušenku, mě začne zajímat, jestli si ustlal postel.
„Jo, ustlal,“ ubezpečuje mě.
„Můžu se jít podívat?“
„Já půjdu první, chvilku vydrž,“ požádá mě.
Jdu pomalu za ním a dávám mu dostatek času, aby si stihl ustlat.
Vlastně o tom je má práce – umět dát každému
tolik času, kolik potřebuje. Mám na svých dětech rád jejich lidskost, ne autismus.
A lidskost vyžaduje čas.
