26. 4. 2018

Maily & puberta

   Jedna z nejzákladnějších potřeb nově narozeného dítěte je pocit, že je tady správně, že je milované, a že svět pro něj představuje bezpečné místo. Já většinu svého pracovního dne trávím s autisty a pozoruju jejich rituály, které si vytvořili, aby jim ten „cizí“ svět nepřipadal tak nebezpečný.
   Na druhou stranu sám provozuju hned několik denních rituálů, než se vypravím do práce – dám si kafe, přečtu si čerstvé zprávy a mail od mamky, kde se ve stručnosti píše, co se teď děje v Ordinaci.
   Do stacionáře dorazím až odpoledne. Na pokojích je ticho. Ti starší jsou unavení z oběda, ti mladší zase ze školy. Když navštívím pokoj jednoho z nich, abychom si naplánovali odpolední program, všimnu si, že mám s mými autisty společné i další zvyklosti.
   „Hele, máš tu docela bordel,“ zhodnotím návštěvu. „To prádlo buď uklidíme do skříně, nebo dáme vyprat, co říkáš?“
   „Není moje,“ oznámí mi chlapec, u kterého se kromě autismu začíná objevovat i puberta.
   Pracuju s autistickými dětmi a často narážím na překvapení rodičů, když se jejich potomek dostane do puberty. Neustále řešili jen autismus, až zapomněli na dospívání. Ani se jim nedivím, sám jsem mnohdy překvapený.
   Rád by se projel tramvají. Baví ho dívat se z okna a ukazovat mi, kde všude s tátou už byl. A když mám možnost s tátou ním mluvit, nemůže si jízdu tramvají taky vynachválit. Pražská hromadná doprava někdy lidi paradoxně spojuje.
   Mezitím, co tričko letí do skříně, mě poprosí, jestli bychom nemohli jet třeba devítkou, která jede přes celou Prahu. Dvakrát nadšený nejsem, protože je Praha teď všude rozkopaná a cesta tramvají bude časově odpovídat cestě do Chorvatska.
   „Tak si rychle ukliď, ať taky stihnem něco vidět, než se setmí,“ řeknu a cestou z pokoje zakopnu o školní tašku. Když už na sebe takhle upozornila, podívám se i do ní.
   „Proč máš v tašce cibuli?“ nechápu.
   „Ve škole jsme vařili.“
   „Tak proč ta cibule není v nějakém jídle?“  
   „Nevím.“
   A i když jsem si jistý, že to ví moc dobře, mně to vlastně jako odpověď pro dnešek stačí. Protože nejen děti, ale i dospělí potřebují cítit, že svět pro ně představuje bezpečné místo. A tak se už raději na nic neptám.  

11. 4. 2018

Medvěd & vlak

   „Tak vystupujem!“ řeknu dětem a zároveň jim otevřu dveře od auta. „Jsme tady.“ Auto necháme stát na parkovišti vedle ZOO a vyrážíme na zvířata.
   Celou zoologickou zahradu bychom asi nestihli projít, tak se pokouším zjistit, co by děti asi tak nejvíc zajímalo.
   „Co chcete vidět nejdřív?“
   „Jídlo.“
   Ignoruju poznámku o jídle a navrhuju cestu za ledními medvědy.
   „Do kopce?!“ podivuje se jedno z dětí, když mu ukazuju směr cesty.
   „Vždyť víš, že lední medvěd žije na severu, logicky tedy musíme jít do kopce.“
   „To je blbost.“
   „Je, ale stejně tam jdeme,“ rozhodnu.
   Děti si se zájmem prohlíží medvědy. Přemýšlím, jestli jim někdy dochází, že se na ně okolí občas dívá stejně – jako na něco z jiného kontinentu. Když ale narazíme na něco či někoho, kdo je nám na kilometry vzdálený, vždycky budeme trochu civět. A je ve finále asi jedno, zda jde o ledního medvěda, nebo třeba autistu.
   Ze všech dalších zvířat děti zaujaly až žirafy, a to z prostého důvodu: „To není fér, už i žirafy maj svačinu!“ komentovaly majestátnost žiraf. Tak jsme vytáhli Brumíka a sledovali žirafy, jak se ládujou senem.
   Posilnění cukrem (Brumík) a tekutý cukrem (Fanta) jsme opět začali stoupat do kopce. Člověk s handicapem má před sebou pořád nějaký kopec a mé děti si na to ne a ne zvyknout. Chtějí vzít aspoň za ruku. Díky Bohu! Umí si říct o pomoc. Protože bez ohledu na diagnózu, jakou vám někdo přidělil, pořád na tu pomoc máte nárok. A přijde mi moc fajn na to nezapomínat.
   Na vrcholu nás čeká krásný výhled na Prahu. Dokonce tu stojí i rozhledna. Takhle, stojí tu zebry a rozhledna.
   „Hele, támhle jede vlak!“
   „A zebra tě jako nezajímá?“ snažím se děti upozornit na to, že jsme pořád ještě v ZOO.
   Zbytek prohlídky probíhá hladce, protože už jdeme jenom z kopce. Narazíme na lachtany, tučňáky a občerstvení. Párek v rohlíku jim ze všech zvířat imponuje nejvíc.
   Cestou na parkoviště se dětí ptám, co se jim líbilo.
   „Vlak!“
   „Ani opice tě nebavily?“
   „Myslím, že to byl rychlík,“ dodá jedno z dětí.
   Do ZOO se dá chodit za ledasčím a nemusí to být vlastně ani zvířata. Můžete se tam jít najíst, podívat se na vlak a mít vztek na žirafy, protože dostaly svačinu dřív než vy. A možná že to celé není o tom, na co se díváme, ale jak se díváme.