Moře & flétna

   „Půjdeme dneska do koutku?“ zeptá se mě. Říká tak relaxační místnosti, kam spolu chodíme každou středu. V ten okamžik je to jen jeho místo a čas. Nikdo další tam s námi není. Řekl bych, že právě tohle je pro něj jedna z těch terapeutických věcí, které mu dělají tak dobře. Koutek je místnost na zážitky. Na zážitky, o které se pak můžete opřít, až vám zase jednou nebude dobře.

   „Jakou ti mám pustit barvu?“ zeptám se, když vstupujeme do místnosti. V rohu stojí světelný bublinkový válec, který mění barvy. Autistický chlapec skočí rovnou na vodní postel.

   „Pusť modrou,“ houkne na mě z postele.

   „Víš, že modrá je barva autismu?“

   „Co je to autismus?“

   Při výrobě naší relaxační místnosti jsme museli trochu improvizovat kvůli rozpočtu, takže jsme si mnohdy vypomohli, jak jsme uměli. A když se teď rozhlížím po místnosti, docela jsme uměli. Tak to na světě už chodí. Když je k vám osud někdy odvrácený, zpravidla se toho hodně naučíte. Rodiče mých dětí by o tom mohli vyprávět. 

   Ze stropu na nás svítí vánoční světýlka, jiná jsme si dovolit nemohli.  

   „Kdy budou Vánoce?“ zajímá se.

   „Venku je léto a ty se mě teď ptáš, kdy budou Vánoce?“

   „Jo.“

   „Za půl roku.“

   „Tak to tady ty světýlka ještě můžeme nechat.“ Autismus si nedělá starosti o vánoční dárky, ale o to, aby na stromečku nechyběly vánoční ozdoby.

   Kluk si položí na mě hlavu, zavře oči a zaposlouchá se do hudby. Máme puštěné cédéčko se zvuky moře a do toho hraje nějaká flétna. Jako jestli něco nejde dohromady, tak jsou to zvuky moře a flétny. Chlapec je ale spokojený a pomalu usíná. Drží mě za ruku. Mám štěstí. Pracuju s autisty, kteří stojí o vztah, kteří stojí o mě. Až když už máte za sebou nějaké zkušenosti, zjistíte, že ani jedno není samozřejmost.

   „Asi půjdem, nebo tě pak už neprobudím,“ budím ho. „Líbilo se ti to?“

   „Nevím, celý jsem to prospal.“

   Lidé se mě často ptají, s kým si spíš rozumím – jestli s autisty nebo zdravými lidmi. Abych byl upřímný, nejlépe si rozumím s lidmi, kteří mě mají rádi. Někteří mají nějakou diagnózu, jiní nikoliv. A taky si ještě hodně rozumím s lidmi, kteří mě drží za ruku a pak vedle mě usnou.

Hořčice & prase

   „Kdy budu vařit?“ zeptal se mě před časem jeden z dospívajících autistů, který u nás bydlí. Ta otázka mě zaskočila, protože se o jídlo nikdy nemusel starat – vždycky mu ho někdo připravil.

   Nevěděl jsem, co po mně chce. Ale zeptal se vlastně správně, protože daleko větší radost přichází ze spolupráce a pomoci, než když někdo udělá něco za vás. Prostě jen nechtěl být o tu radost ochuzen.

   A tak jsme si, jako teď už každé úterý, na stůl připravili veškeré suroviny. Dnes jsme se rozhodli pro rybí pomazánku. Máme cibuli, tvaroh, máslo, uvařené vajíčko natvrdo, rybí konzervy a samozřejmě sůl, pepř a hořčici na dochucení. Sice nejde o klasické vaření, ale pro ten pocit by to mohlo stačit. Sám si někdy dozdobím mraženou pizzu sýrem navíc a v duchu si přitom říkám, jak zase vařím. 

   „Zatím oloupej vajíčko, já se hned vrátím. Dojdu nám do kuchyně pro nějaký nůž na tu cibuli,“ oznámím mu.

   Když se vrátím, najdu ho se skořápkou v puse. Vajíčko nebylo pochopitelně k nalezení.

   „Jako nevadí mi, že jsi právě snědl to vajíčko, ale jsem naštvanej, že sis ho před tím aspoň neoloupal.“

   „Já taky,“ odvětí a začne plivat skořápku na zem.

   Nebylo to poprvé, kdy ochutnal něco, co by neměl. Všichni jsme kdysi poznávali okolní svět prostřednictví úst, někomu to díky autismu vydrželo skoro až do dospělosti.

   Zatímco já krájím cibuli, on do misky postupně přidává máslo, tvaroh, rybičky a trochu hořčice, kterou si stříkne i do pusy.

   „Nebuď prase!“ okřiknu ho. 

   „Prase jí hořčici?“

   Do misky přidám nakrájenou cibuli, sůl, pepř a poprosím ho, aby vše ještě promíchal. Když už máme pomazánku hotovou, zeptám se ho, jestli se bude chtít rozdělit i s ostatními.

   „Ne, to je dobrý,“ odpoví a začne si ji mazat na chleby. 

   „To ale není hezký.“

   „Já myslím, že to je namazaný hezky,“ podivuje se nad mojí kritikou.

   Za chvíli už všichni večeří rybí pomazánku a nešetří chválou. Někteří mají víc pomazánky na obličeji než v sobě. Bývá to většinou známka toho, že jim chutná. Nějakou dobu nám zabralo, než jsme spolu došli k závěru, že ve společnosti přátel jídlo chutná víc. Ale nakonec jsme byli oba spokojení.

   Když se večer loučíme a já už jsem pomalu na odchodu domů, ještě jednou ho pochválím za to, jak se nakonec rozdělil i s ostatními.

   „O vajíčko ale ne,“ odpoví a má u toho šibalský úsměv.