Někdy se ráno probudím a cítím se unavený.
Cítil bych se unavený, i kdybych prospal celou noc. Obvykle pak ještě nějakou
dobu koukám do stropu. Asi tak nějak se dá definovat i stáří. Dělám práci, kde
jsou lidé často unavení. Většinou je to známka toho, že svoji práci dělají
dobře. Mohli by pracovat tak akorát, ale většinou se rozhodnou udělat něco
navíc, protože to tak bude lepší. Lidskost unavuje.
Většina mých dětí vstává naopak dříve, než
by musela. Nemůžou se dočkat dalšího dne. Jako by jeden den mohl změnit celý
jejich život. Minimálně jejich rodiče tohle zažili. Ráno už stojí u dveří a
čekají, kdo přijde do práce. Snaží se vypozorovat, jakou mám náladu. Jsou
závislé na lidech jako jsem já, takže mi nemůže být jedno, jak se cítím. Snažím
se najít kafe. Očekávání unavuje.
Den uteče rychle, děti vládnou časem. Jedu
domů. V tramvaji se rozhlížím po lidech a říkám si, čím se asi tak živí. Občas
zahlédnu v okně svůj odraz. Někdy mám ve tváři úsměv, takový ten debilní. Jsem
spokojený. Jednou za čas potřebujeme asi všichni vidět, že nám naše práce dělá
dobře. Chodím do práce, kde jsou lidé často unavení právě proto, že je to pro
ně pouhá práce. Nejvíc unavuje nezájem.
