29. 3. 2017

3 odstavce & nálepka


   Způsob, jakým lidé loupou banány, prý lidstvo dělí na dvě skupiny už od nepaměti. Někteří začínají od špičky, jiní od stopky. Následně dostanou nálepku „špičkař“ nebo „stopkař“. Vedle mě sedí dítě, které ho prostě zlomí vejpůl. Už dříve dostalo nálepku „autista“. Mám i děti, kterým musím banán oloupat a nakrájet. Ty už dříve dostaly nálepku „pohodlný autista“.
   Všichni lidé na světě mají stejné potřeby. To, v čem se lišíme, je způsob uspokojení. Jedno z mých dětí potřebuje například vidličku se čtyřmi a nikoli třemi hroty, protože jinou jíst prostě nemůže. Hlad má ale úplně stejný jako já. Ani mé děti nemají jiné potřeby, jen musíme společně hledat jinou cestu, která posléze vede k nálepce „autista“.
   Zvykli jsme si na různá označení, která nám napoví, na co se máme připravit. Mám rád nálepky…třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem.

22. 3. 2017

3 odstavce & tetování


   Včera se mě jedno autistické děvče zeptalo, kdy si bude moct nechat udělat tetování. „Až budeš dospělá,“ zareagoval jsem okamžitě jako správný rodič, který nejsem. Chce si na prsa vytetovat název své oblíbené skupiny. Takže se už neděsím jen jejího hudebního vkusu, ale už i jejího budoucího vzhledu.  
   Možná ještě víc jsem se ale zděsil, čeho se já to vlastně bojím. To se jí tím tetováním ten autismus nějak zhorší nebo co? Člověk by měl být svými nejbližšími podporován, aby prozkoumal svět, aby získával zkušenosti, podíval se, přivoněl, ochutnal, sáhl si, uslyšel, a pokud výsledek toho všeho bude nové tetování, budiž.
   Uklidňuju se nadějí, že když je člověk v dětství dobře chráněn, umí se ve své dalším životě dobře ochránit sám. Já se teď soustředím ale spíš na to, aby měla v dospělosti i dostatek sebevědomí, protože mít na prsou vytetováno „Sheppard“ asi taky nebude žádná sranda.

18. 3. 2017

Extáze & zrcadlo


   Myslím si, že každý z nás někdy potkal člověka, na kterého bychom se měli podle všech společenských pravidel zlobit, ale on se jen usmál, a nám to udělalo dobře. Prostě jsme se začali usmívat taky. Jako bychom se dívali do zrcadla.  

15. 3. 2017

3 odstavce & 4 slova


   V práci mám dítě, které umí jen pár jednoduchých slov jako jsou máma, táta, domů a pizza. Vyslovit například křestní jména asistentů nedovede. Takže když chce dát najevo, s kým by chtělo na procházku, dojde k botníku, kam si asistenti ukládají pantofle na přezutí, a vybere ty přezuvky asistenta, se kterým chce jít ven.
   Jedna z možností, jak děti přesvědčit, že nejsou bezmocní a že hodnota člověka je ještě pořád nadřazená autismu, je, že si jdeme v práci hrát na Pevnost Boyard, a já se snažím získat nápovědy pro to, abych na konci dokázal rozluštit hádanku, čí jsou to boty. Děti se tou scénou pochopitelně baví, protože přitom vypadám víc autisticky než ony.
   Autismus unavuje, a to jím nemusíte ani trpět. Takže i já mám někdy den, kdy zvládnu vyslovit maximálně čtyři slova - většinou jde o špagety, víno, wi-fi a postel. Někdy prostě víc nepotřebuju. Ono mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte.