Způsob, jakým lidé loupou banány, prý
lidstvo dělí na dvě skupiny už od nepaměti. Někteří začínají od špičky, jiní od
stopky. Následně dostanou nálepku „špičkař“ nebo „stopkař“. Vedle mě sedí
dítě, které ho prostě zlomí vejpůl. Už dříve dostalo nálepku „autista“. Mám i
děti, kterým musím banán oloupat a nakrájet. Ty už dříve dostaly nálepku
„pohodlný autista“.
Všichni lidé na světě mají stejné potřeby.
To, v čem se lišíme, je způsob uspokojení. Jedno z mých dětí
potřebuje například vidličku se čtyřmi a nikoli třemi hroty, protože jinou jíst
prostě nemůže. Hlad má ale úplně stejný jako já. Ani mé děti nemají jiné
potřeby, jen musíme společně hledat jinou cestu, která posléze vede k nálepce
„autista“.
Zvykli jsme si na různá označení, která nám napoví,
na co se máme připravit. Mám rád nálepky…třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme
ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem.
