Jsem v práci. Je pozdě večer, takže je
vzhůru jen jeden autista, dnes už dospělý muž. Mezi jeho záliby patří výška a
váha každého, koho zná nebo teprve pozná. O svojí výšce a váze si vede deník.
Jsou tam údaje od narození až do současnosti. Sedíme spolu u televize.
„Martine, kolik teď vážíš?“
Popravdě mu odpovím.
„To máš trochu nadváhu.“
„Ne, jen mám malou výšku,“ pokusím se o
laciný vtip.
„No, to je taky možný,“ zapochybuje a mně
hned dojde, jak to mají autisté s humorem.
Po
chvíli se mě zeptá, jestli se mi stává, že když někomu na facebooku napíšu
zprávu, tak neodepíše. Snažím se mu vysvětlit, že na sociálních sítích to tak
chodí. „Lidé se na internetu chovají jinak,“ dodám.
„No a tobě jsem taky jednou psal…“
„Je pozdě, jsem unavenej,“ zachraňuju
situaci. „Půjdu domů.“
Usínám
už cestou v tramvaji. Pomocí chardonnay se pokusím únavu ještě chvilku
oddálit, i když je mi jasné, že o to víc se připomene ráno. Díky dětem mám
oblečení od jídla. Hodím ho mezi ostatní špinavé prádlo a napadne mě, že kvůli
své práci peru oblečení stejně často asi jako vrcholový sportovec.
Napouštím si vanu. Prohlížím si své čerstvě
poškrábané ruce. Emoce by nám měly v životě pomáhat a většinou se jim to i
daří. Někdy jim ale musíte trochu pomoct, a tak se svým dětem snažím pravidelně
zapilovávat nehty, protože když jsou moc šťastné, mohly by sebe nebo někoho
jiného poškrábat. Dnes měly šťastný den, raději si tedy nedávám moc horkou
vodu.
Lehám si do vany, víno beru s sebou.
Přemýšlím o tom rozhovoru u televize. Matně si na tu jeho zprávu pamatuju. Psal
mi pozdě večer, byla to nějaká blbost a já byl unavený. Výsledek té konverzace
by stejně skončil u mé nadváhy. A on musí být zrovna autista, takže si tyhle
křivdy pamatuje.
Má práce občas bolí. Tak nějak vás pořád
okopává. Je docela blbý, že si na to okopávání časem zvyknete. Protože se vám
může stát, že začnete promíjet i kopance, které byste neměli. Všechny rány bolí
stejně, jen s pochopením se jinak hojí. A tak vylezu z vany, stoupnu
si ke dveřím a udělám si rysku, kterou pak změřím. Postavím se na váhu, zděsím
se a všechny údaje si poznamenám.
Druhý
den podávám autistovi papírek s údaji. V duchu jsem trochu rozmrzelý,
protože ta ryska s mojí výškou nejde ze dveří dolů. „To je trochu horší
údaj, než si původně říkal…,“ projeví autistickou vděčnost a odejde.
Má práce občas bolí, ale z téhle bolesti
strach nemám. Patří k tomu. Jen se bojím okamžiku, kdy už neucítím vůbec
nic. V tu chvíli bych měl rád dostatek síly na to, abych dokázal z práce
odejít.
