Extáze & zrcadlo

   Myslím si, že každý z nás někdy potkal člověka, na kterého bychom se měli podle všech společenských pravidel zlobit, ale on se jen usmál, a nám to udělalo dobře. Prostě jsme se začali usmívat taky. Jako bychom se dívali do zrcadla.  

     V práci mě obejme 120 kg autistické váhy. Zdá se veselej, i když před pár hodinami napadl jiného autistu. Ukazuje mi, že má hlad. Trochu mi to připomíná situaci, kdy si po sexu chcete v posteli zapálit, dovést tu extázi na vrchol. Když je nám dobře, jsme prostě hladoví.

   Sednu si k němu. „Bolí tě ruka, co?“ zeptám se ironicky. Jí chleba, přitom se mě drží a mě to strašně sere. Nutí mě to přemýšlet, jestli je zlej. Úplně normálně přemýšlím, jestli je mé oblíbené autistické stodvacetikilové dítě zlé. A za chvíli dojdu k přesvědčení, že prostě udělal to nejlepší co uměl. Protože kdybych došel k nějakému jinému závěru, asi bych nemohl dělat to, co dělám.    

   Jde odnést talíř to myčky. „Jsi autista, tak to rovnou srovnej.“ Neprotestuje, i když by to normálně asi zkusil. Mám pocit, že je to známka jeho svědomí. Autismem nerezignujete na lidskost.

   „Oblíkni se, jdeme ven,“ řeknu a ukazuju na oblečení, které chci, aby si vzal na sebe. Má radost, že se jdeme projít. Je hezky. Potřeboval bych se na něj zlobit, tak aspoň zkusím: „Zapni si tu bundu, nebo nikam nejdeme.“ Bunda je v mžiku zapnutá. „Jistě, zrovna teď budeš poslouchat,“ komentuju jeho naschvály.

   Venku už na všechno zapomenu. Pozná to, zmetek jeden. Začne se smát a poskakovat. Procházíme parkem, všude jsou maminky s kočárky, děti, běžci, psi a sušenky, které nám spadly na zem.  

   Sedíme na lavičce, jíme zbylé sušenky. Přiběhne sportovec: „Ty jo chlapi, dal bych si taky.“

   „Dej mu sušenku,“ pronesu směrem k dítěti, které je těžší než já. Dítě dělá, že je autista, takže sušenky rozdávám ze svého.

   Strávili jsme fajn odpoledne. Já rozdal sušenky, on ty své snědl. Jako mohl bych ho trestat donekonečna, ale mám ho rád. To se pak dělá blbě.

   Pravda je taková, že když ho trestám, mám pocit jako bych trestal sám sebe. A kvůli tomu do práce nechodím.