Včera se mě jedno autistické děvče zeptalo,
kdy si bude moct nechat udělat tetování. „Až budeš dospělá,“ zareagoval jsem
okamžitě jako správný rodič, který nejsem. Chce si na prsa vytetovat název své
oblíbené skupiny. Takže se už neděsím jen jejího hudebního vkusu, ale už i
jejího budoucího vzhledu.
Možná ještě víc jsem se ale zděsil, čeho se
já to vlastně bojím. To se jí tím tetováním ten autismus nějak zhorší nebo co? Člověk
by měl být svými nejbližšími podporován, aby prozkoumal svět, aby získával
zkušenosti, podíval se, přivoněl, ochutnal, sáhl si, uslyšel, a pokud výsledek
toho všeho bude nové tetování, budiž.
Uklidňuju se nadějí, že když je člověk v
dětství dobře chráněn, umí se ve své dalším životě dobře ochránit sám. Já se
teď soustředím ale spíš na to, aby měla v dospělosti i dostatek
sebevědomí, protože mít na prsou vytetováno „Sheppard“ asi taky nebude žádná
sranda.
