Jedna z nejzákladnějších potřeb nově narozeného
dítěte je pocit, že je tady správně, že je milované, a že svět pro něj
představuje bezpečné místo. Já většinu svého pracovního dne trávím
s autisty a pozoruju jejich rituály, které si vytvořili, aby jim ten
„cizí“ svět nepřipadal tak nebezpečný.
Na druhou stranu sám provozuju hned několik
denních rituálů, než se vypravím do práce – dám si kafe, přečtu si čerstvé
zprávy a mail od mamky, kde se ve stručnosti píše, co se teď děje
v Ordinaci.
Do stacionáře dorazím až odpoledne. Na
pokojích je ticho. Ti starší jsou unavení z oběda, ti mladší zase ze
školy. Když navštívím pokoj jednoho z nich, abychom si naplánovali
odpolední program, všimnu si, že mám s mými autisty společné i další zvyklosti.
„Hele, máš tu docela bordel,“ zhodnotím
návštěvu. „To prádlo buď uklidíme do skříně, nebo dáme vyprat, co říkáš?“
„Není moje,“ oznámí mi chlapec, u kterého se
kromě autismu začíná objevovat i puberta.
Pracuju s autistickými dětmi a často narážím
na překvapení rodičů, když se jejich potomek dostane do puberty. Neustále
řešili jen autismus, až zapomněli na dospívání. Ani se jim nedivím, sám jsem mnohdy
překvapený.
Rád by se projel tramvají. Baví ho dívat se
z okna a ukazovat mi, kde všude s tátou už byl. A když mám možnost s
tátou ním mluvit, nemůže si jízdu tramvají taky vynachválit. Pražská
hromadná doprava někdy lidi paradoxně spojuje.
Mezitím, co tričko letí do skříně, mě poprosí,
jestli bychom nemohli jet třeba devítkou, která jede přes celou Prahu. Dvakrát
nadšený nejsem, protože je Praha teď všude rozkopaná a cesta tramvají bude
časově odpovídat cestě do Chorvatska.
„Tak si rychle ukliď, ať taky stihnem něco
vidět, než se setmí,“ řeknu a cestou z pokoje zakopnu o školní tašku. Když už
na sebe takhle upozornila, podívám se i do ní.
„Proč máš v tašce cibuli?“ nechápu.
„Ve škole jsme vařili.“
„Tak proč ta cibule není v nějakém
jídle?“
„Nevím.“
A i když jsem si jistý, že to ví moc dobře,
mně to vlastně jako odpověď pro dnešek stačí. Protože nejen děti, ale i dospělí
potřebují cítit, že svět pro ně představuje bezpečné místo. A tak se už raději
na nic neptám.
