Aby se člověk stal úspěšný, měl by být ve
správný čas na správném místě. Alespoň to spousta úspěšných lidí tvrdí a ti
neúspěšní jim to prostě věří. Co jiného jim taky zbývá.
Vždycky jsem tvrdil, a je to můj osobní
názor, že i když je nositelem postižení třeba jen jeden člověk, například dítě,
s hendikepem se potýká celá rodina. A to stejné platí i o těch, kteří se o
lidi s postižením starají.
Abych aspoň trochu oddálil syndrom vyhoření,
kterému se tak či onak jednou nevyhnu, pravidelně chodím na supervize, kde
s někým, komu jsem se časem naučil věřit, rozebírám svoji každodenní pracovní
frustraci.
„Jsi šťastný?“ zeptal se mě kdysi
supervizor.
„Nevím.“
„Tak jsi teda nešťastný?“
„Taky nevím,“ zauvažoval jsem.
„Tak jsi asi sám.“
„Proč? To nejsem,“ nechápal jsem dotčeně.
„Víš, kolik mě na internetu sleduje lidí?“
„Protože když jsme šťastní, nebo i když
prožíváme tu největší bolest, nikdy u toho nejsme sami, všiml sis?“
Mnohdy kromě dobře míněných rad na frustraci
pomáhá i alkohol a od toho mám nejlepšího kamaráda Pepu (skutečně se jmenuje
takhle banálně).
„Hele, já jsem po alkoholu společenskej,
takže se vždycky dám s někým do řeči,“ vysvětloval mi v baru svůj
způsob proti osamění.
„A prosím tě s kým?“
„No, většinou to je vyhazovač,“ připustil.
Vyhazovač. Stejně tak na mě působí můj
supervizor. Svěřím se mu s něčím, on si mě v klidu vyslechne a pak mi
vždycky řekne něco, co mě vyhodí z mého zaběhnutého života.
Musím přiznat, že se mi mnohdy daří lépe
řešit pracovní problémy než ty životní. Nejsem na to nijak hrdý. Někdy se snaží
utěšit, že je to třeba nějaká daň za to, že můžu dělat svoji práci. Ale není,
jen mi některé věci nejdou.
Být ve správný čas na správném místě. Co
jiného nám taky zbývá…
