„Tak vystupujem!“ řeknu dětem a zároveň jim otevřu dveře od auta. „Jsme
tady.“ Auto necháme stát na parkovišti vedle ZOO a vyrážíme na zvířata.
Celou zoologickou zahradu bychom asi nestihli projít, tak se pokouším
zjistit, co by děti asi tak nejvíc zajímalo.
„Co
chcete vidět nejdřív?“
„Jídlo.“
Ignoruju
poznámku o jídle a navrhuju cestu za ledními medvědy.
„Do kopce?!“ podivuje se jedno z dětí, když mu ukazuju směr cesty.
„Vždyť víš, že lední medvěd žije na severu, logicky tedy musíme jít do
kopce.“
„To je blbost.“
„Je, ale stejně tam jdeme,“ rozhodnu.
Děti
si se zájmem prohlíží medvědy. Přemýšlím, jestli jim někdy dochází, že se na ně
okolí občas dívá stejně – jako na něco z jiného kontinentu. Když ale
narazíme na něco či někoho, kdo je nám na kilometry vzdálený, vždycky budeme
trochu civět. A je ve finále asi jedno, zda jde o ledního medvěda, nebo třeba
autistu.
Ze
všech dalších zvířat děti zaujaly až žirafy, a to z prostého důvodu: „To
není fér, už i žirafy maj svačinu!“ komentovaly majestátnost žiraf. Tak jsme
vytáhli Brumíka a sledovali žirafy, jak se ládujou senem.
Posilnění
cukrem (Brumík) a tekutý cukrem (Fanta) jsme opět začali stoupat do kopce.
Člověk s handicapem má před sebou pořád nějaký kopec a mé děti si na to ne
a ne zvyknout. Chtějí vzít aspoň za ruku. Díky Bohu! Umí si říct o pomoc.
Protože bez ohledu na diagnózu, jakou vám někdo přidělil, pořád na tu pomoc
máte nárok. A přijde mi moc fajn na to nezapomínat.
Na
vrcholu nás čeká krásný výhled na Prahu. Dokonce tu stojí i rozhledna. Takhle,
stojí tu zebry a rozhledna.
„Hele,
támhle jede vlak!“
„A
zebra tě jako nezajímá?“ snažím se děti upozornit na to, že jsme pořád ještě
v ZOO.
Zbytek
prohlídky probíhá hladce, protože už jdeme jenom z kopce. Narazíme na
lachtany, tučňáky a občerstvení. Párek v rohlíku jim ze všech zvířat
imponuje nejvíc.
Cestou na parkoviště se dětí ptám, co se jim líbilo.
„Vlak!“
„Ani opice tě nebavily?“
„Myslím, že to byl rychlík,“ dodá jedno z dětí.
Do
ZOO se dá chodit za ledasčím a nemusí to být vlastně ani zvířata. Můžete se tam
jít najíst, podívat se na vlak a mít vztek na žirafy, protože dostaly svačinu
dřív než vy. A možná že to celé není o tom, na co se díváme, ale jak se díváme.
