„Dobrý den,“ pozdraví chlapec, když vejdeme do knihkupectví. Chlapec se najednou
u dveří zastaví, pár vteřin sebou na místě kýve, a když už je připravený a
zvykl si na nové prostředí, pokračujeme dál do obchodu. Přišli jsme spolu
vybrat knížky, které pořídíme do stacionáře, kde kromě něho přes týden bydlí i
další autisté různého věku a různé míry postižení.
V ruce držím velkou obrázkovou knížku,
díky které se malé děti učí roční období. Nalistuju jaro. Na obrázcích všechno
kvete, ptáci si stavějí hnízda, všechno je zelené.
„Co je tohle za období?“ ptám se ho.
„Nevím,“ odbyde mě, aniž by se pořádně
podíval.
„Teď je zima, ale za chvíli bude…?“
napovídám.
„Večeře.“
A
já si v tu chvíli uvědomím, jak je komunikace s autisty pro mě
náročná, jak je vyčerpávající pro obě strany.
Beru
tu obrázkovou knížku. Právě s podobnými knížkami se snažíme odstranit
strach z mluvení před druhými, a s druhými. Mé děti mají autismus, všichni
z nich mají nějaký problém s komunikací a jejich okolí jim to dává
pochopitelně najevo. Ne že by třeba nedokázaly mluvit. Ale časem si někteří
uvědomí, že ty kecy kolem jim za to nestojí, tak to vzdají. Já nesmím.
A
to je to, co občas řeším před spaním – jestli to někdy můžu vzdát. Lhal bych,
kdybych tvrdil, že mě to nikdy nenapadlo. Vlastně mě to napadá poměrně často. Jenže
i já má kolem sebe lidi, kteří to prostě nevzdávají.
Jdeme k pokladně, vybrali jsme hned několik
knih.
„Budeš
chtít zaplatit,“ zeptám se.
„Nemám peníze.“
„Ty ti dám. Ptám se tě, jestli si to chceš
zkusit?“
„Jo.“
A tak za chvíli poslouchám, jak říká: „Na,
tady máš,“ a přes pult podává jednu knihu za druhou.
„Budete chtít na to tašku?“ zeptá se
prodavač.
„Tak mi ji dejte,“ odvětí chlapec.
Já stojím jen pár centimetrů od něj a užívám
si výraz, ze kterého se dá vyčíst ledacos – štěstí, pocit zadostiučinění i
pouhá provokace. Usměju se taky, protože mu závidím. Po tom všem občas
nedosažitelně prahnu, i když to poslední se zdá být celkem snadno dosažitelné. Ale
jak se to vlastně vezme. Protože u žádné své šťastné vzpomínky jsem nikdy nebyl
sám. Protože i k té sprosté provokaci potřebujete nějaké publikum.
Odcházíme z knihkupectví. Chlapec se
loučí se sekuriťákem u dveří. „Pořádně se obleč,“ křikne sekuriťák. „Venku je
zima.“
Ještě že máme tu velkou obrázkovou knížku,
díky které se malé děti učí roční období.
