Jsem s dětmi na Masarykově nádraží.
Mají autismus a mají rády vlaky. Sedíme na lavičce a jíme sušenky Tuc
s příchutí barbecue. Jsem rád, že jedí aspoň tu příchuť barbecue, už
takhle je někdy obtížné dostat do nich cokoliv, co nějak souvisí s masem.
Opodál stojí prodejce Nového prostoru. I on
se snaží bojovat s nějakým handicapem. Nabízí noviny a jeho hlas se
rozléhá nádražní halou. Musí být slyšet, protože tím největším handicapem je,
že jste přehlížený. Má svá přání a sny, stejně jako mé děti.
„Já tady chci spát,“ vysloví se jedno z dětí.
Že autisté milují vlaky není nic nového pod sluncem, ale na přespávání na
nádraží ještě nejsem připravený.
„To nebude problém, spát vás tu bude asi
víc,“ odpovím mu a všímám si bezdomovců kolem.
„A co tu budeš
jako jíst?“ zajímám se dál. Otočí se jen ke stánku s párkem v rohlíku a já si
pomalu začínám uvědomovat, že to s tím přespáním myslí vážně.
Sny, to je to, oč tu běží. Mé děti si díky
svému handicapu na facebooku nikdy nepřečtou motivační citáty o tom, že všichni
máme stejnou startovací čáru. Nepřečtou si to díky tomu, protože ji jednoduše
nemáme. Je otázka, jestli ji vůbec potřebujeme mít stejnou.
Abych řekl pravdu, vlastně neznám moc lidí,
kteří by si zakládali na tom, abychom se narodili všichni se stejnými
podmínkami. Dokonce spousta z nich tvrdí, že je díky tomu život bohatší.
Všichni si ale naopak přejí, abychom měli stejnou možnost se s tím životem
nějak popasovat.
Z reproduktorů se ozve hlas, který oznamuje
odjezd jednoho z vlaků. Najednou stojíme u vlaku a čekáme, až vyrazí.
„Jedete nebo ne?“ zeptá se průvodčí.
„Ano,“ odpoví dítě.
„Ne,“ odpovím já.
„Tak si jeďte třeba dalším,“ oznámí nám
průvodčí, za kterou se zabouchnou dveře. Já se cítím trochu provinile, děti si
užívají odjezd vlaku.
„Tak půjdeme, ne?“ navrhnu. Děti ukážou
směrem, odkud přes veškerý ten hluk je slyšet i klavír, kterým si tu můžete
zpříjemnit čekání na vlak. Výjimečně na něj hraje nějaká slečna, která skutečně
hrát umí. Hraje natolik krásně, až se kolem zastavují lidé.
„Dobrý den,“ pozdraví jedno z mých dětí
pána stojícího opodál. Pán se jen podívá, kdo ho zdravil, a pak se beze slova
opět soustředí na klavír. Chystám se děcku říct, ať si z toho nic nedělá,
ale ono si to vysvětlí po svém: „Asi mě nezná.“
„Jo, to bude tím,“ potvrdím mu jeho verzi. Názor
na toho pána si nechám pro sebe, protože tím největším handicapem je, že jste
přehlížený.
