Vyklopím mu puzzle na jeho místo u stolu. To ho
natolik znervózní, že si sedá a okamžitě začne skládat. Během skládání občas
zkontroluje, jestli se na něj dívám. Usměje se a pokračuje. Díky jeho autismu
mám teď chvíli čas na druhé dítě. To stojí u okna a houpe se z jedné nohy
na druhou. Jde o takový jeho pohotovostní režim, než se začne něco dělat.
Přistoupím k němu. „Musíme ti uklidit
skříň,“ oznámím mu. Schválně použiju množné číslo, aby věděl, že mu s tím
chci pomoct.
„Kdy to uděláš?“ zajímá ho.
„Já to dělat nebudu.“
„Řekneme Markétě?“ Jako taky mě napadlo, že
bych řekl kolegyni, ale pak jsem to ze strachu zavrhl.
Postupně vyndáváme všechno prádlo. Složené
ho podám autistovi, který má za úkol ujít jeden metr a uložit ho zpět do
skříně. Během toho jednoho metru se vždycky stane něco zvláštního a složené
prádlo se promění v něco jako použitý kapesník.
Ve skříni leží i tenisky, strašně nerad je
nosí. Vždycky, když si je měl vzít na sebe, dělal hrozné scény. Dnes už ale
vím, že to nejsou jenom tenisky. Stará se o ně, mluví s nimi. Chodí se na
ně do skříně dívat. Dodávají mu jistotu a klid. A pokud nejsem schopný
nabídnout mu něco lepšího, budu milovat jeho tenisky taky. A stejně jako on
otevírá skříň a kontroluje své tenisky, otevírám doma já svoji ledničku.
Skříň je uklizená, puzzle složené. Obě děti
chtějí za svoji snahu odměnu, dostanou bonbón. Já si beru dva, protože to
všechno byl můj nápad a navíc mám k bonbónům přístup.
Jdeme na chvíli ven. I při procházce je
vidět, jak je každé z dětí jiné. Jedno jde vpředu několik metrů, druhé se
ode mě nehne na krok. Ani jeden z nás neumí být sám, jen si udržujeme
takovou vzdálenost od lidí, abychom se necítili sami. Každý jsme autista podle
toho, jak nám to vyhovuje.
Potkáváme pošťáka. Děti ho pozdraví „Ahoj…,“
a hned začnou štrachat v jeho tašce na kolečkách, protože vědí, že by
neměly. Automaticky se začnu omlouvat. Pošťák, aniž by cokoli řekl, vytahuje z
tašky nějaké letáky a podá jim je. Přemýšlím, jak to tihle obyčejní lidé dělají.
Možná jen musí řešit tolik jiných starostí, že už nemají čas ani na předsudky.
Obě děti spolu během procházky nepromluví
ani slovo. Pak se jedno z nich rozhodne, přistoupí k druhému a obejme ho.
Prostě před něj vysype se své emoce stejně tak, jako jsem já před něj vysypal puzzle.
Chce to spoustu odvahy, rozsypat před někoho své pocity, a ještě větší odvahu
pokusit se je zase složit. A já mám vlastně radost, jak jsou moje děti odvážné.
Když přijdu večer domů, slíbím si, že začnu
být taky odvážný. A užívám si ten pocit do té doby, než zase přijdu na
nekonečné množství důvodů, proč to vlastně nejde.
