Lidé se mě ptají, jestli mám svoji práci
rád. Běžná otázka, na kterou mám už naučenou odpověď. Občas se objeví někdo,
koho zajímá, jestli mám rád i své děti, o které se v práci starám. Vždycky
vyhrknu, že ano, protože tahle odpověď se ode mě očekává. Podle čeho mám ale
poznat, že mám své děti rád? A co je ještě důležitější – jak to poznají ony?
Ráno vstanu a rozhodnu se, že tu chci být po
určitý čas pro ně. Nejsou mi lhostejné, protože když něco provedou, utíkají
přede mnou do pokoje. Jindy mě vezmou za ruku a chtějí pohladit. To pak někdy
musím utéct sám před sebou. Jako jeden z mála vím, že mají rády párek
v rohlíku na Náměstí Míru a videa z pohledu řidiče autobusu na
YouTube. Když jsou výjimečně hodné, pustím jim hořící autobus.
Je podmínkou, že musím mít své děti rád? Ani
náhodou. Jenže jsem si oblíbil ty okamžiky, kdy dávám děti spát a ony začnou co
nejvíc zlobit jen proto, abych nemohl odejít. A to je jediná část dne, kdy jsem
rád, že mě mé děti zlobí.
