Děti proženu
vchodem do bazénu a zastavíme se až v šatně, kde se postupně převlíkáme. Děti
si většinou obléknou plavky naschvál obráceně, aby si je pak mohly ještě sundat
a nahaté se promenádovat po šatně. Vědí, že se to nemá, takže je to baví.
Někteří rodiče vidí své děti jako anděly – bezpohlavní éterické bytosti. Ony si
pochopitelně uvědomují, že místo křídel mají „pindíka“, a dávají to jasně najevo.
Ve sprše začínají
děti pištět, což je znamení pro ostatní návštěvníky bazénu, že jsme už přišli. Podávám
jim sprcháč, aby se před vstupem do bazénu pořádně umyly. Když už jsou umyté,
některé se rozhodnou jít ještě na záchod, což většinou znamená, že jdeme pod
sprchu ještě jednou.
Než vejdeme do
bazénu, musím se trochu nadechnout. Pořád jsem si nezvykl na některé pohledy,
které vyvoláváme. Stejně jako překvapení návštěvníci bazénu tak i já se snažím
namluvit si, že to děti nevnímají. Vnímají. Autismus vám emoce nevezme, jen s
nimi akorát neumíte zacházet.
V bazénu se
nejdříve jdeme ohřát do vířivky. Odtamtud vyženeme všechny lidi, kteří tam
doposud byli. Za chvilku opouštíme vířivku a jdeme do bazénu. Bystří
návštěvníci se v tuto dobu opět objevují ve vířivce. Pomocí mého strkání
do dětí naskáčeme všichni do bazénu. Některé děti umí plavat. Z dálky to vypadá, že
se topí.
Postarší paní se mě
ptá, zda musí mé děti tolik cákat. Mám chuť jí připomenout, že od té doby, co
vlezla do bazénu, většina vody vytekla ven. Chápu, že má vztek. Zaplatila si
pobyt ve vodě, po kterém se chce cítit dobře, a ne vzpomínat na přehmaty Boha. Měl
bych jí teď vysvětlit, že to není ale důvod přestat brát autistické děti do
bazénu, a není to ani důvod, aby zdraví lidé přestali navštěvovat bazén. Kašlu
na to.
Někdy je
v bazénu moc lidí a dítě se třeba začne kousat do ruky. Ostatní
návštěvníci mají trochu strach, že by mohlo pokousat i je. Samozřejmě že mohlo.
Někdy i mělo. Opět přichází přednáška o tom, jak je krajně nezodpovědné brát
autisty do bazénu, když jim to nedělá dobře. Jenže ono jim to dobře dělá a dělá
to dobře i mně.
Podle reakcí okolí
se dá celkem dobře poznat, jak dalece jsou lidé sami se sebou. Část lidí je pořád
ještě v šoku a nepřipouští si, že mohou existovat i lidé s postižením. Někteří
lidé reagují v takové situaci agresivně, objevuje se smlouvání. U těch
pokročilejších vidíte smutek a lítost. A pak znám i takové, kteří si už tímhle
vším prošli, dnes skutečně pomáhají a po večerech pijou víno.
