Jsem s dětmi v divadle na představení.
Divadlo je plné zdravých dětí ze základních škol, my jsme jediní autisté. Utvrzuju
se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným
lidem. Ještě nemá v sobě ty předsudky a strach, tak jako dospělí v tramvaji.
Škoda že některý věci z dětství zapomínáme…
Stejně tak mé děti v takových chvílích
zapomínají na svůj autismus. Výjimečné chvíle poznáme všichni. Sice na ně
reagujeme každý jinak, ale poznáme je. A tak mé děti na určitý okamžik
přestanou zázračně slintat a ti, co se běžně nesnesou, sedí vedle sebe. Je
kouzelné sledovat, jak nás ovlivňují očekávání druhých.
I když je to dětské představení, obsah jim
stejně uniká. Písničky se jim ale líbí, protože u nich můžou křičet a tleskat. Kdyby
začali dělat velký hluk, mám u sebe dostatek bonbónů, abych je mohl případně
vydírat.
Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří
lidé nás ze soucitu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící
autisté se začnou nahlas také úspěšně dožadovat místa k sezení. Pouští nás i
nastávající maminka, která došla k závěru, že těhotenství je menší zlo než
autismus.
Rád beru děti někam do centra. Oficiálně je
už pryč ta doba, kdy se ústavy, blázince a kriminály stavěly výhradně někde za
městem. Jelikož jsou děti naše budoucnost, tak nás pohled na nevychované děti
trochu děsí. Ale chápu, že je někdy těžké najít rozdíl mezi autismem a
nevychovaností.
Když dorazíme „domů“, s prvním sáhnutím
po klice se opět projeví syndrom ústavního dítěte. Najednou žádné z dětí neví,
které přezuvky jsou jeho, a když je najde, nemůže zas trefit správnou nohu.
„Martine, boty správně?“
„Jo, ale nohy špatně!“ odpovídám.
Děti, které se předtím nesnášely, se už opět
zase nesnášej. Jsem rád, protože když je nějaké dítě najednou bezdůvodně
„hodné“, čeká ho většinou epileptický záchvat.
Chovat
se normálně je pro autistické děti velmi náročné, takže jsou dnes unavení
dříve. Jsou to ale pořád děti, takže si svoji únavu nepřipouštějí. Občas mám
radost z těch jejich rozmarů, kterými se podobají zdravým dětem.
Ukládám děti ke spánku. Peřinu jim upravím
tak, aby jim z ní nekoukaly nohy. Mají zavřené oči, ale i tak mají potřebu
mi vyprávět, co všechno během dne zažily. Vy ale chcete slyšet, že vám děkují a
mají vás rádi. Jenže to neřeknou.
A tak i já jsem večer unavený a stejně tak
si svoji únavu nepřipouštím. Mám radost, že si děti den užily, zároveň cítím
smutek – hledám nějaké ocenění své práce.
Za jak dlouho jdu spát? Za půl láhve.
