Šílenství & autismus

   Pamatuju si den, kdy jsem poprvé uviděl autistu. Teda možná že jsem ho potkal už dřív, ale tohle byl první autista, o kterého jsem se měl starat. Polonahý chodil dokola po místnosti. Ještě ten den mě seznámil se svým pravidelným křikem, autoagresí, močí a stolicí. V práci jsem se nejdříve na děti jen díval. Postupně jsem zjišťoval, že tím spíše někdy dospěju k odpovědi.


  Kolektiv zaměstnanců částečně tvořila skupina mladých lidí, která čerstvě dodělala nějakou školu a byla ještě plná nadšení, a částečně personál s vnitřním pocitem nedostatku uznání a snahou omezit kontakt s čímkoli, co nějak souviselo s prací na minimum. Někteří se z různých důvodů rozváděli. Snad i oni měli tehdy v plánu ubránit svůj humor před cynismem.

   Hned na začátku jsem se dozvěděl, které dítě je v pohodě, které už v pohodě není, a které v pohodě nikdy nebylo. Seznámil jsem se s definicí „problémový klient“. Všechno jsem pečlivě odkýval, abych se nezařadil mezi problémové zaměstnance.

   Matka měla z mého nového zaměstnání radost, která měla podobu rezignace na nějaké lukrativní povolání. Své zklamání ale musela trochu tajit. Ono vynadat synovi, že se jde starat o postižené děti, je pořád trochu těžké. Takže sousedkám začala místo věty „Ano, synovi se daří dobře.“ říkat větu „Ano, syn má dobré srdce.“.

   Nejenom pro ni jsem musel najít odpověď na otázku, jak mě něco takového vůbec napadlo. Abych se vyhnul pravdivé odpovědi, že mi to dělá prostě dobře, nastudoval jsem si fráze o smysluplnosti života a pomoci druhým.

   První reakce na lidi s postižením může být kombinací všeho možného, zcela určitě v tom koktejlu ale bude špetka lítosti. Pokud chcete autistickým dětem nějak ublížit, litujte je. A nebo můžete svůj rytmus přizpůsobit tempu, které kolem vás proudí. Učit se nové logice. Splynout s prostředím. Teprve od této chvíle skutečně pracujete.  

   Pak se váš každodenní odchod z práce nestane těžký proto, že byste opouštěli své děti. Je pro vás těžký, jelikož opouštíte prostředí, které vám dává smysl a kterému rozumíte.

   Stejně tak jako ostatní i já neustále vydávám úsilí na to, aby v mém životě zůstalo vše při starém.

   Na svět přicházíme s ledasčím – umíme přijímat tekutiny, jídlo, dokonce umíme i dýchat. A mimo jiné se rodíme se schopností začlenit se do společnosti lidí. A pokud nám něco z toho zrovna nevychází, musíme se spokojit s nálepkou „šílenec“.

   Pokud šílenství spočívá v neschopnosti sdělit své myšlenky, tak s trochou nadsázky bych mohl říct, že autismus je pro mě jedna z nejkouzelnějších forem šílenství.