Každý člověk
očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán takový, jaký je – místo, kde
se bude cítit v bezpečí. Kromě ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s
pocitem podpory znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.
Všechny naše
potřeby v prvopočátku plní děloha. Po narození je plnění našich potřeb na
rodičích – nejprve zcela konkrétně například dotykem, později už jen
symbolicky, kdy nám začnou do života mluvit.
Když výchova
proběhne dobře, nacházíme uspokojení svých potřeb i mimo svoji rodinu. Dokážeme
si vytvořit bezpečný domov, známe smysl našeho života. Umíme své zkušenosti
předávat dál. Nebo se můžeme narodit třeba s autismem.
S plánováním a
předvídáním jsou autisté na štíru, takže nám v práci na zdi visí kartičky
s denním režimem. Osobně tu postrádám kartičku se symbolem „Chardonnay“.
Vyrážím s autistou
na procházku a ještě než vyrazíme, upozorňuju ho, aby se nechoval jako autista
a nedělal ostudu. Dítě autisticky přikyvuje. Zkontroluju, zda má s sebou
svoji oblíbenou hračku „krokodýla“ – zástupný předmět, jehož prostřednictvím
v náročných situacích komunikuje s okolím.
Protože je autista
a má své stereotypy, musí cestou dupnout na všechny kanály, které potkáme. A jelikož
je většina kanálů uprostřed silnice, má za povinnost se alespoň zeptat, zda
nejede auto. Když to neudělá, chci mu dát na zadek. Tvrdí mi, že on na zadek
nechce, ale jeho krokodýl klidně.
Cestou házíme
kamínky do řeky. Kačeny si původně myslely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí. Na dětském hřišti potkáváme mladou
rodinu s dětmi – mají kýčovitě staršího syna a mladší dceru. Rodiče si nás
prohlíží.
Znám už poměrně
hodně rodičů nějak postižených dětí. Pokud se jim první dítě narodilo nějak
postižené, chtěli si spravit chuť druhým dítětem. Nesoudím to, každý rodič má
právo na štěstí. Znám rodiny, kde se i to druhé dítě narodilo postižené.
K obědu máme
barevné těstoviny s červenou omáčkou. Autisté paradoxně nejvíce ocení, když
mají na talíři co nejméně barev. Některé barvy prostě nejí. Pro sladkosti toto
pravidlo samozřejmě neplatí. Já mám k obědu univerzální vajíčkový salát,
děti mi závidí bezbarevnost mého jídla.
Po cestě domů si
schválně šlápnu taky na jeden kanál, udělá mi to radost. Nutí mě to zamyslet se
nad tím, co všechno si z práce vlastně odnáším.
Autismus už
nevnímám – žiju ho. Nic jiného vám totiž časem nezbyde, jinak se zblázníte.
Přestáváte jim říkat, co mají dělat. Začnete to dělat tak, jak byste si přáli,
aby to dělaly ony. Snažíte se být pro ně vzorem. Mám chuť se napít.
