„Kdo půjde se mnou nandat pračku?“ zeptám
se. Najednou se autisticky tváří i má kolegyně. „Možná potkáme i čokoládu,“
přihodím. Zvednou se dvě děti, kluk a holka. Ostatní, včetně mé kolegyně, se
dál dívají na televizi, kde zrovna někdo obhajuje, proč nepřipravil domácí
nudle do polívky.
Mezitím, co třídím prádlo, si všimnu, že si
oba začnou navzájem dávat pusy, a já nevím, co mám roztřídit dřív.
„Tak, a co teď dáme do pračky?“ snažím se
rozptýlit jejich pozornost.
„Dej tam tenhle svetr,“ poradí mi jedno z dětí
a dál pokračuje ve své činnosti.
A tak si vzpomenu na všechny ty průpovídky o
tom, jak jsou autisté nejraději sami a uvědomím si, že nikdo není rád sám, a
taky že lidi celkem neradi sami třídí prádlo, takže je proberu z jejich pohádkového
příběhu.
Prací prášek nasypu sám, protože jsou v něm
zelené kuličky, o kterých si děti myslí, že jsou z máty. Nechám je chvilku
mačkat na pračce nějaké čudlíky, protože je to baví, pak ji strčím do zásuvky a
spustím program. Oni dva se chytí za ruce, odcházejí z prádelny a tváří se
spokojeně. Já si zatím uvědomím, že jsem tam nedal aviváž.
Vrátíme se mezi ostatní a já si všimnu, že
vlastně nikdo není sám. Že i když jsou všichni tak nějak rozmístění po celé
místnosti, pořád se s někým baví a komunikují i ti, co mluvit normálně
neumí. Už ani ten autismus není co býval, prolítne mi hlavou.
Je těsně po Vánocích, takže se děti celkem
logicky ptají, kdy zas dostanou nějaké sladkosti. Odpovídám jim, že nejbližší
šance bude kolem Velikonoc. A tak počítáme spolu:
„Leden, únor, březen… Co to vlastně je?“
„Nevím,“ přemýšlí.
„Roční…,“ napovím jim.
„Roční permanentka?“ zkusí nakonec
A možná mají tak trochu pravdu. V téhle
profesi si můžete předplatit jen část svého života a na konci počítáte, jestli
máte dost síly na další rok.
Pračka doprala a my jdeme pověsit prádlo.
Beru si s sebou stejné dva romantiky jako na začátku. Holka je trochu víc
autistická, takže to prádlo věší s větší důsledností.
„Vem si z ní příklad,“ prohlásím směrem
ke klukovi.
On
řekne jen: „Nevím.“ Ale i tak jí dá pusu.
Snažíte si tenhle okamžik zapamatovat,
protože vám je dobře a jim očividně taky. A právě tyhle okamžiky kompenzujou
všechny ty pocity frustrace a únavu, kterou těžko popisujete někomu, kdo se
živí něčím jiným.
Jednou se mě někdo zeptal, jestli se tahle
práce dá dělat dlouho. Jsem přesvědčený, že když ji děláte dobře, tak ano. Už
několikátý rok si kupuju pro své zaměstnání permanentku. Je to v pohodě. Jen
si musíte zvyknout na to, že se sám sebe každý rok budete ptát, jestli na to
ještě máte, a že si občas na to prostě půjčíte. A až začnou chodit jen
upomínky, tak skončíte…
