Občas potkáme v životě lidi, kteří jsou tak
dobří, že kdybyste s nimi hráli „na schovávanou“, nikdy je nenajdete. Jsou tak
dobří, že bych s nimi ani nechtěl hrát. Protože nechat se najít, nechat se
někým objevit, je vlastně strašně fajn.
Dokonce si živě vzpomínám na ten pocit, když
jsem tu hru hrál naposledy a má skrýš byla prozrazena. Od té doby se schovávám
daleko lépe a spíše za slova než za keř.
Lidé se mě ptají, jak se přihodilo, že jsem
začal pracovat zrovna s autisty. Nic se nepřihodilo, prostě jsem se
rozhodl. Jednoho dne jsem se přestal schovávat a začal vidět i věci, které jsem
dříve neviděl – třeba lehce přehlédnutelné úspěchy dětí.
Dnes se už dokážu radovat z toho, když
se dítě vyčůrá na záchodě, i když aby se vyčůralo přímo do záchodu ještě
nějakou dobu potrvá. Že si už s vámi umyje vlasy, i když ho ten šampón
pálí v očích. Že za vámi přijde, když ho něco trápí.
Nedávno se někdo podivil, jak je možné, že
ještě nejsem odpočatý, když jsem spal i odpoledne. Tahle věta mě fascinovala.
Respektive mě fascinoval názor okolí, že můžete za dvě hodiny „dohnat“ něco, co
jste během roku vydali. Ale pokud jsem pořád ještě víc šťastný než unavený, má
to smysl, protože jsem se nechal najít.
