Práce
s dětmi s postižením je jako jízda po vedlejší silnici – brzdíte,
hodně se rozhlížíte a cesta je mnohem delší. Objevíte se na křižovatce častěji
než jiní. A v některých situacích se musíte záměrně rozhodnout pro
obtížnější cestu jednoduše proto, že vám na tom druhém záleží.
„Já ho chci!“, křičí a máchá kolem. Zvedne se od stolu a shodí židli. Lehá si na zem. Tluče do podlahy a
poté začne mlátit i sebe. Po celou dobu jí tečou slzy. Nevím, jestli ji víc
bolí, jak kolem sebe mlátí, nebo situace, která tomu všemu předcházela.
Když s ní kolegyně odejde do jejího
pokoje, ostatní děti dál snídají.
„Proč brečela,“ zajímají se.
„Chtěla snídat čokoládový jogurt,“ odpovím
popravdě.
„My máme čokoládový jogurt?“ zbystří.
„Chceš snad taky brečet?“
Za okamžik se obě vrátí a holčička se přijde
zeptat: „Zlobíš se na mě?“. Všichni potřebujeme být druhými přijímáni takoví,
jací jsme. A pokud tomu tak skutečně je, nikdy se to nezmění během jediného
rána a už vůbec ne kvůli čokoládovému jogurtu. „Tak jo,“ dává mi autisticky na
srozuměnou.
Ostatní děti pořád pokukují po té holčičce.
Trochu z ní mají strach, místy se objevuje lítost. I tak se děti snažím
nahnat do koupelny, aby si vyčistily zuby. Těm prvním slibuju jahůdkovou pastu.
Kdo přijde pozdě, zbyde na ně už jen mentolová. „A ty, Péťo, jestli si
s tou snídaní nepospíšíš, dostaneš do pasty chilli papričky!“ pohrozím mu.
Péťa v tu chvíli vypadá, že se na ty chilli papričky snad i těší.
Ústní voda děti baví, protože vědí, že ji
můžou vyplivnout v podstatě kamkoliv. Sice jsou tací, kteří ji i polykají,
ale to je jejich autistická volba. Pak začnou licitovat. Připraví si poker face
a kontrolují, co mají do školy k svačině. Při výčitce: „Jen banán?!“ přihazuju
ještě Kinder Pinguí. Moje děti se zatváří ve stylu „dorovnávám“, a spokojeně
zavírají aktovku.
Vlastně to nejsou moje děti, i když jim tak
říkám. A některé už ani nejsou děti. Ale když se jim něco povede, jsem na ně
sakra pyšný.
Snažím se jim říkat jen ty věci, na které by
nepřišly samy. Budou mít daleko větší radost, když si na to přijdou. Takže když
se jich ve dveří ptám, co děláme při loučení, odpověď zní:
„Zavřeme dveře.“
Ptám se sám sebe, kdo koho vlastně učí a jdu
si udělat kafe. Měl jsem náročné ráno, takže si přidám cukr navíc.
Ve své práci se zastavuju na různých
křižovatkách. Přemýšlím, jaká cesta je asi tak pro dítě nejlepší. U dětí
s postižením to je mnohdy ta nejdelší. Ale nespěchám, protože se autismus
nesnažím vyléčit. Učím se ho respektovat.
