Dívám se,
jak jedno z mých dětí hladí druhé. Dělá to stylem, jako by z něho
chtělo něco setřít – možná smutek, co já vím. Myslím, že to musí i trochu bolet.
Když za chvíli přestanou, obě děti se tváří spokojeně. Pokrytec by mohl říct,
že jsou šťastné, protože jsou hloupé. Ale štěstí s inteligencí nijak
nesouvisí. Dotek je forma komunikace, při které hladíte i sami sebe.
Abychom
mohli být šťastní, měli bychom vědět, co nás šťastné dělá. A až to zjistíme,
měli bychom to umět říct i ostatním takovým způsobem, aby to pochopili. A tak
se mé děti přes všechny logopedické vady naučily slovo „Puding!“
Po
svačině nás čeká procházka, ale ještě obvyklá otázka na téma, co budu brát
s sebou.
„Můžeme vzít míč nebo létající talíř,“
navrhuju.
„Nebo
třeba sušenky,“ ozve se protinávrh.
Na
procházce se mě některé děti drží za ruku. Různě si opravujeme prsty tak, aby
to bylo vždy příjemné pro nás pro oba, což je pro dobrý vztah základ. Pro
autistické děti je vztah mnohdy těžko uchopitelný, to ale neznamená, že ho
nepotřebují. Pro svoji práci ho stejně tak potřebuju mít s nimi i já.
Povídáme
si, ptají se na můj soukromý život. Chtějí vědět, jak vypadá můj byt – jestli
mám barevnou nebo černobílou televizi. Je pro ně důležitější vědět, jakou mám televizi
než třeba jak se mám. Občas zapomenu, že jsou autisté a přijde mi to líto.
„Martínku, já potřebuju čůrat,“ ozve se jedno z dětí. Ukazuju na
strom, který díky brzkému stmívání už není pomalu ani vidět. „Já se ale bojím,“
dodá.
„Tak se
hlavně nepočůrej!“
Pohledem
neustále kontroluje, jestli jsem někam neodešel. Zpátky ke mně skoro běží, tma
ho žene před sebou. Zkontroluju, jestli má aspoň zapnuté kalhoty.
„Vidíš,
zase si to zvládnul,“ pochválím ho.
„Odměna
je kde?“
„Byl si
jenom čůrat…,“ namítnu.
„Ale
potmě!“ brání se. A tak vytahuju sušenky, které nás hřejí na cestě zpět.
Je tma a
já jen slyším, jak v nich mizí sušenky, a že mají rýmu. Za chvilku mi vrazí
do dlaně svoji ruku plnou drobků a já si v duchu představuju, že bych
z těch drobků dal klidně dohromady ještě celou sušenku. Ale hlavně cítím,
že jsou spokojené a že štěstí nijak nesouvisí s inteligencí.
Čas
strávený s dětmi je jako jejich pohlazení – je to příjemné, i když to
občas trochu bolí. Nakonec se ale vždy tvářím spokojeně. Protože starost o mé
děti je tak trochu péče i o mě.
