Hračky & Prostřeno
Mám v práci autistického chlapce, jehož
nejoblíbenější zálibou je listování katalogem. Vlastně to je několik katalogů
spojených v jeden. Obsahuje nabídku ojetých aut, potravin a nábytku.
„Co jsem našel?“ zeptá se mě a ukazuje
přitom na obrázek s ředkvičkou.
„Svoji snídani, pokud si okamžitě nedojdeš
pro pyžamo.“
Přijde za mnou do koupelny, v ruce má katalog
a hračky. Nepřítomnost pyžama vysvětluje slovy „Zmizelo!“, a pusu od čokolády
„Nevím“. V mé reakci se zase objevují slova jako „na prdel…spát…kde je ta
čokoláda?“.
Napouštím mu vanu, má ji rád. Nastavujeme
spolu teplotu vody: „Vodička je prima.“ Naházím do vany hračky, a nakonec i
jeho. Nechám ho chvilku si hrát, ale posadím se vedle vany. Není to tak dávno,
co právě ve vaně dostal epileptický záchvat. Chvíli mi trvalo, než jsem
v takových chvílích přestal vnímat bezmoc. Díváte se, jak se dítě třese, počítáte
vteřiny. A tak si uvědomíte, kdo jste a kdo nejste, odkud kam sahá váš vliv.
Vyleze z vany, je mu zima. Z utírání se tak stává ta nejnáročnější činnost. Natahuje se po katalogu, který
zůstal vedle vany. „Co jsem našel?“ opět mě zkouší a já doufám, že našel aspoň
trochu trpělivosti. Výsledek je stejný jako vždycky – co se neutřelo do
ručníku, utřelo se do pyžama.
Po koupání je čas na televizi. Některé děti
si k ní vezmou hračky, jiné mají mě. Občas mě udivuje, jak milují Prostřeno. Ale
v České republice je to známka určité normality, takže jsem na své autisty
vlastně hrdý. Povídáme si, jaký jsme měli den a na co se těší. Těší se na
snídani. Uvědomím si, že se taky těším na snídani a pravděpodobně si ji dám
ještě před spaním.
Dětství unavuje, takže slova nahrazují spíš
už jen doteky. Na některých dětech je vidět, že jsou ospalé. Nechtějí ale
přijít o ten společný večer, takže usínají vedle vás v křesle. Když je čas jít
spát, jedno z dětí ještě pořád listuje v katalogu:
„Najdi postel, protože ta tě teď čeká.“
„Já nenávidím spaní,“ protestuje.
„A chceš uložit do postele?“ zkusím to jinak
a lépe.
„Prosím, chci uložit do postele!“
Leží už v posteli. Hledáme
v katalogu auto, kterým pojede v pátek domů. Zajímá ho, co bude o
víkendu dělat. „Budeš si hrát s bráchou,“ připomenu mu. Obrátím mu peřinu
tak, aby neměl zapínání u hlavy, protože to nenávidíme všichni a popřeju mu
dobrou noc.
Přijedu domů až skoro v noci. Je mi
zima, napouštím si vanu. Zkouším teplotu vodu a bezděčně pronesu „Vodička je
prima.“ Vedle vany postavím láhev piva.
Lehnu si do vany. Upíjím pivo a pozoruju
strop. Měl bych vymalovat, napadne mě. Ale znovu si uvědomím, kdo jsem a kdo
nejsem, odkud kam sahá můj vliv a je mi jasné, že se malovat nebude.
