Venku je hrozná
zima, takže se děti pokouším přemluvit na procházku tím, že musíme nakrmit
kachny. „Jinak umřou," dodám.
„Já bych chtěla radši za dědou,“ pronese
jedno z dětí.
„A jak se má děda?“ zajímá mě.
„Dobře.“
„Tak počká!“
Počítám s tím, že část krmení pro kachny
cestou zkonzumují děti, takže ho beru jednou tolik. Zkontroluju, jak jsou oblečené.
Některým chybí čepice, jiným rukavice nebo třeba boty. Děti zkompletuju a
vyrazíme. Pod nohama nám praská sníh, kaluže jsou zamrzlé. Když se na cestě
objeví led, beru děti za ruku, abychom kdyžtak spadli všichni.
Objeví se před námi rybník, bruslí na
něm desítky lidí. S dětmi ho obcházíme k nezamrzlé zátoce, kde se
hromadí kachny a maminky s dětmi. Cestou ke kachnám s údivem pozorujeme
amatérské hokejisty a krasobruslařky. Zpravidla krouží pořád dokola, což mé
děti umí i v obýváku a bez bruslí.
Napadne mě, jestli jim to není líto. „Chcete
to zkusit taky?“ zeptám se.
„Nééé,“ ozve se jednohlasně. „Kachny.“
Vlastně ani nevím, co bych dělal, kdyby
řekly „ano“. Měl bych být připravený na každodenní podporu a posouvání limitů.
Je to má práce. Ale někdy bych si přál mít někoho takového i já. Ze sebelítosti
mě vytrhnou až děti, které spatří kachny a maminku s kočárkem. Usměju se na
maminku a míříme k místu, kde se oficiálně krmí kachny i děti. Maminka
okamžitě vrátí dítě do kočárku a odchází. Naše oči se už nesetkají a já mám
chuť si zas po nějaké době zapálit.
Děti si zrychleného odchodu matky skoro ani
nevšimly. Zajímají je jiné věci, snaží se rozeznat kačery a kachny.
„Proč ti barevní jsou kluci a holky jsou jen
šediví?“
„Šedivá teď frčí,“ napadne mě.
Když začnou vytahovat chleba, kachny
okamžitě zamíří k nám. Už vědí, co přijde. Děti se trochu leknou. „Chováte
se úplně stejně,“ pronesu směrem k dětem.
„Kvůli chlebu?“ tváří se udiveně.
Chtějí se dostat blíž k vodě a já si
v duchu snažím odpovědět na otázku, jestli bych pro ně do té studené vody
skočil. Samozřejmě že bych skočil. A udělal bych pro ně mnohem víc. Občas mě
přepadne strach, že to, co dělám, prostě nestačí. Cítím se pak bezmocný a
hledám únik, kde se dá.
Děti se snaží spravedlivě rozdělit chleba.
Štve je, že některé kachny toho mají víc. Bavím se tou představou, jak se
znevýhodněné děti snaží nakrmit znevýhodněné kachny. Zároveň jsem na ně hrdý.
Svět je na ně někdy hnusný. Občas se sbalí, nasedne do kočárku a kašle na ně.
Ale ony stejně udělají, co cítí a co je většinou správné.
Vracíme se zpátky, všichni jsme promrzlí.
Děti ale vyprávějí o kachnách, cítily se užitečné. Popisují mi konkrétní kachnu
a já nemám páru, která to byla, ale očividně dostala nejvíc chleba.
Kdo se nejvíc nasytil jsem ale asi já.
