Dalo mi práci,
než jsem dětem vysvětlil, že po silnici jezdí auta a že tedy musí chodit po
chodníku. Jedno z dětí si našlo kompromis a jde po obrubníku. Vzpomínám si
na své dětství, byl jsem stejný. Možná jsem byl taky autista, proběhne mi
hlavou. Jenže teď se neustále rozhlížím, jestli nejede nějaké auto, pod které
by mi dítě spadlo.
„Hele, pojď od toho kraje. Mohlo by tě
přejet auto.“
„Nejede,“ ignoruje můj strach.
Jako na potvoru zrovna skutečně nic nejede,
takže mu nemůžu ukázat, jak vypadá přejeté dítě. Ale rozhlížení sem a tam
způsobilo, že dítě sebou mrsklo na zem. „Vidíš, za to může ten obrubník,“
poučuju dítě s vědomím, že za ten pád jsem nejspíš zodpovědný já. Ostatní děti
si oddechly, že taky nestály na tom proklatém obrubníku.
„Máma, co tomu řekne máma?“ ptá se a ukazuje
na špinavé kalhoty.
„Co tomu říkám já, tě asi nezajímá?“ Byla to
spíše řečnická otázka, takže jsem raději nechtěl znát odpověď.
Vždycky se hodí mít u sebe někoho, kdo vám
pomůže vstát, když spadnete. Někoho, kdo vás podporuje tak dlouho, dokud se
nenaučíte hledat oporu sami v sobě. Nedokážu říct, kdy a jestli vůbec takový
okamžik u mých dětí někdy nastane, takže to raději dělám pořád dokola.
„Ukaž koleno, bolí?“ zajímám se a vyhrnuju
mu kalhoty.
„Ty kalhoty…,“ posteskne si. Samozřejmě byly
špinavé.
Vím,
co mi chce naznačit, a bohužel není daleko od pravdy. Občas mě ještě udivuje,
čeho si rodiče dokážou všimnout. Kdybych jim potetoval dítě, pravděpodobně by
na to přišli až v létě u moře. Ale díra na kalhotách? To je něco jiného!
Kalhoty dáme spolu večer vyprat. „Dej tam
radši víc prášku,“ strachuje se. Dítě hledá všechny možné otvory v pračce,
kam by se prací prášek ještě mohl nasypat.
„Ráno budou suché?“ ptá se mě tónem, který zní
spíše jako výhružka.
„Asi ano, ale díra tam bude stejně.“
„To jsem si mohl myslet,“ výhružku nahradí
zklamání.
Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Blbost.
Vždycky něco zkazíte. Ale zapomínáme, že to prostě nevadí. Naopak, může
to být někdy i docela dobrý. A když tohle všechno víte, přestanete mít obavy, co tomu
řekne vaše mamka nebo jak jinak nazýváte svědomí.
Přál bych si, aby mé děti věřily, že svět
sice není jednoduché místo k žití, ale že to zvládnou a můžou být
spokojené. Jen nedokážu teď říct, kolik pádů a pracího prášku to bude stát.
Podívám se na svá zjizvená kolena a vzpomenu
si na své pády. V životě jsem upadl nesčetněkrát. Čím jsem starší, rány se
hojí pomaleji, a je úplně jedno, o jaké rány jde. Ale pořád se hojí a dokud
tomu tak je, ještě má cenu vstát z postele. A vlastně o to jde.
