Celý týden mrzne. Kromě permanentního
autismu mají mé děti i permanentní rýmu, obojí je pro mě dost vyčerpávající.
Pošlu děti do pokoje, aby se oblékly na ven.
Za chvíli mi dojde, jak velkou chybu jsem udělal, protože většina se vrátila
oblečená, jako bychom šli na pláž. „Máš na sobě i plavky?“ zažertuju.
„Mám,“ přizná dítě bez legrace.
Plavky vyměním za punčocháče a přidám ještě
jedny kalhoty. Dále tílko, tričko, rolák, navrch bundu, čepici, šálu, rukavice
a teplé boty, a pak si dítě vzpomene, že potřebuje ještě na záchod a já
polovinu oblečení z něho zase sundám.
Jen, co se ocitneme před barákem, už to
začne:
„Je mi zima.“
„Kdyby ses místo pohádek občas podíval i na
předpověď počasí, tak by ti teď zima nebyla,“ pokusím se ho odbýt.
„Co je to předpověď počasí?“
Mně je celkem taky zima, ale musím vzít děti
aspoň na krátkou procházku. Když jsou celý den zavřené, jejich autismus má moc
energie.
Větší dítě je do mě zaháknuté, to druhé chce
raději ruku. Abych nemusel poslouchat řeči o tom, jaký jsem sadista, když je
beru v tomhle počasí ven, ptám se jich, jak se měly o víkendu. To vždycky
zabere, protože se rozpovídají, jak zlobí rodiče. Možná, že kdyby se rodiče
taky zajímali, jak mě přes týden děti zlobí, jejich společný víkend by probíhal
jinak. Protože když se o vás někdo zajímá, je daleko těžší dělat mu naschvály.
Poté, co děti skončí s vyprávěním, při
kterém se mi vybaví několik filmů od Alfreda Hitchcocka, zeptají se, kam
vlastně jdeme.
„Ty maximálně do pekla.“
„Bude teplíčko,“ začne se jedno z dětí
těšit.
Jsem trochu zklamaný, že má výhružka
nezabrala. „Jsou tam ale čerti…,“ zkusím.
„Budu
tahat za ocas.“
A tak jsem přestal mít o své děti strach,
protože i kdyby se jednou dostaly třeba do pekla, mají dost schopností na to,
aby se časem dostaly do jeho užšího vedení.
Opravdu mrzne, takže nám jde od pusy pára. Děti
předstírají, že kouří. Aby působily věrohodněji, ulomily si ze stromu kousek
větvičky. „Pokud ty cigára nezahodíte, vycházka bude delší,“ pohrozím. Klacíky
mizí v dáli a děti to komentují slovy, že jim to stejně nechutnalo.
Lidé s postižením nestojí o různé
výhody. Ty vám totiž k sebeúctě moc nepomůžou, a právě o ní tu jde
především. Lidé s postižením si přejí jen stejné podmínky pro život, jako mají
zdraví lidé. Nevím, jak moc se mi to podařilo, ale kdyby nic jiného, tak jsem
dětem dnes pomohl přestat s kouřením.
Doma si napustím vanu stejně tak, jako jsem ji
napustil i dětem, poté co jsme se vrátili. Nechybí mnoho, abych ve vaně usnul.
A stejně jako ony půjdu brzo spát, protože život s autismem prostě unavuje
a je úplně jedno, na které straně zrovna stojíte.
